Z knihy Moje léčivé rostliny Marie Treben
Čtyři roky po zmiňovaném pobytu na etnologickém semináři v Bernu jsem se opět nacházel v zemi, jejímž jsem státním občanem, totiž ve Wyomingu v USA. Tady jsem se spřátelil s Billem Tallbullem, starým medicinmanem indiánského kmene Čejenů. Ten se doslechl, že v rámci etnomedicínských přednášek na college mluvím o léčivých rostlinách, a zeptal se mě, jestli vím něco o té spoustě planých rostlin – smetance, kokošce, třezalce, heřmánku, jitroceli větším, jitroceli kopinatém, opletníku, kopretině, mléči, pýru, šťovíku, rdesnu ptačím, čekance, lopuchu, lebedě, slézu, popenci, hluchavce, konopí, hořčici, kmínu, ptačinci, měsíčku a mnoha dalších – které se do země dostaly s bílými osadníky a jejich osivem na konci 19. století a teď rostou všude. Jelikož většina z nich jsou známé evropské léčivky, vyprávěl jsem mu o jejich léčivých účincích a použití. Více než půldruhého roku jsme společně podnikali výlety do Big Horn Mountains, do stepi, krasové krajiny a říčních údolí. Vyprávěl jsem mu, že smetanka je vynikajícím lékem na játra a že dokáže zmírnit dokonce i cukrovku – nemoc, která mezi indiány řádí od jejich nuceného přesídlení do rezervací, že jitrocel zastavuje krvácení, že třezalka je jedna z nejlepších nervových tonik, že heřmánek má silný hojivý účinek na rány, sléz zklidňuje záněty žaludku a střev atd. Za to mě učil dívat se na rostliny úplně jinýma očima. Náhle jsem pochopil, že rostliny – tenhle “zelený národ” – jsou duchovní bytosti, jejich živá těla vnímáme našimi vnějšími smysly, jejichž duch a duše se nám však mohou zjevovat ve snech a vizích a komunikovat s naší duší. To pro mě byla cenná škola. Pomohla mi, abych pochopil staré obyčeje spojené s “bejlím” a “pověrčivé” léčebné rituály jiných přírodních národů i našich předků. Tento úhel pohledu mi také objasnil, co bylo tak zvláštního na bylinářských znalostech Marie Treben. Tato bylinářka byla svým způsobem spojena s duchem příslušných léčivých rostlin své domoviny.
Starý medicinman nesl ve svém kmeni velkou odpovědnost. V těsných podmínkách příliš malé rezervace bylo pro indiány obtížné přežít a najít smysl života. Problémů bylo víc než dost: sektářští kazatelé, alkoholismus, násilí a absence perspektivy pro mládež, stejně jako zpustošení okolní přírody a přírodních svatyní kmene těžbou uhlí a mýcením borových lesů. K tomu přistupovaly nemoci způsobené výživou a stresem jako cukrovka, rakovina, poruchy krevního oběhu nebo zubní kaz – vesměs choroby, které indiáni neznali, dokud byli svobodnými lovci zvěře. Starý medicinman si to vše bral k srdci, takže sám trpěl svíráním v krajině srdeční. A protože ve své původní kultuře takové nemoci neznali, neznali ani odpovídající léčivé rostliny.
“Tak co kdybys vyzkoušel hloh. Vypij denně několik hrnků čaje z hlohového listu,” poradil jsem mu. Poblíž rezervace rostlo několik druhů hlohu. Tallbull to vyzkoušel. Za několik měsíců mi řekl: “Tahleta, >medvědí rostlina s lístky jako srdíčko< (hloh) je dobrá medicína srdce!”
Potom se zeptal. “Je všechno to, co říkáš, taky někde napsané?”
Tallbull byl jedním z mála indiánů, který opravdu dovedl číst. Nejenže si jako většina jeho soukmenovců odseděl povinnou dobu ve státním vzdělávacím ústavu pro mladé indiány, ale snažil se také naučit číst a psát. Přemýšlel jsem, jestli je k tomu nějaká literatura. V tom jsem si vzpomněl na onu útlou knížku Marie Treben, která byla mezitím přeložena do angličtiny a já jsem ji krátce předtím zahlédl ve výkladu jednoho knihkupectví v Sheridanu. Knihu jsem koupil a daroval mu ji.
Opět uplynulo několik měsíců. Jednoho fne řekl: “To, co stojí v té knize, je pravé čejenské vědění! Tomuhle vědění teď naučím naši mládež.”
Tallbull byl totiž také skautským vedoucím mladých Čejenů. Několikrát za měsíc je vyučoval, zavedl je do divočiny a přibližoval jim tajemství přírody. Mladí indiáni na výletech samozřejmě nosili oficiální skautskou uniformu. Řádně, tak jak je uvedeno v příručce (Boy Scout Manual), si postavili stany hezky do řady, vztyčily hvězdný prapor a zasalutovali mu. Když u toho nebyli žádní vládní úředníci nebo jiní zvědaví nebo nepřátelští návštěvníci, ztrhli si uniformy z těla a podle starého indiánského obyčeje se stáhli hlouběji do hor. Tam se pod vedením starého medicinmana učili svým tradičním indiánským rituálům, pověstem a zvykům. A poznávali také odpradávna používané léčivé byliny a nápěvy.
“Při této příležitosti poznávají také to, cos vyprávěl o zavlečených rostlinách a co stojí v té knížce; jsou to užitečné vědomosti a přesně se hodí k nám Čejenům,” svěřil se mi. Kniha Marie Treben skutečně odpovídá mentalitě těchto indiánů: údaje jsou důkladné, stručné a praktické. Žádné zbytečné rituální kudrlinky, žádné intelektuální výlevy, a pokyny se týkají rostlin, které rostou v bezprostředním okolí. Tak se byliny Marie Treben staly “původním”, používaným věděním Čejenů. Uvádění literárních zdrojů je indiánům cizí. Hrál jsem si s představami, co by se stalo, kdyby někdy v budoucnosti nějaký etnobotanik provedl u tohoto kmene terénní průzkum. Podivil by se, že indiáni neofyty, tedy zavlečené evropské byliny používají úplně stejně, jako to dělají Evropané. Indiáni by mu pravděpodobně řekli, hloh je lék na srdce, smetanka na játra, sadec na posílení imunity, lopuch čistí krev, květy divizny jsou dobré na políce a ptačinec na pleť.
A tak se i stalo- O dvanáct let později (1997) vyšla na univerzitě ve Štrasburku dobře zpracovaná dizertace i znalostech severních Čejenů o léčivých rostlinách. Etnobotanička, která provedla terénní výzkum, uvedla dokonce jednu z autorit starého medicinmana Tallbulla. Že jeho znalosti zčásti pocházejí od Marie Treben, to jí ovšem neřekl.