Psychosomatický pohled na kandidózu. “Tvoje hodnota není v tom, jak tě ocení druzí”

Líba Vaňková, která se zabývá studiem a praktikováním celostního, psychosomatického přístupu ke zdraví a nemocem, píše o tom, jaká niterná životní témata a nezpracované emoce mohou stát za ženskými potížemi jménem kandidóza.

V psychosomatice nahlížíme na nemoci trochu jinak, než je běžně zvykem. Zdravotní potíže nevnímáme jako něco, co na nás někde „skočilo“, ale jako na následek toho, pro co jsme samy v sobě dlouhodobě budovaly živnou půdu. Nemoc tedy není útokem zvenčí, ale následkem našeho dlouhodobého přehlížení našich potlačených emocí, nezpracovaných zranění (např. z dětství) nebo škodlivých vzorců chování.

Možné příčiny nemocí

Každá nemoc má pak vysledovatelnou určitou emoční stopu až k události, která to všechno odstartovala. Například v dětství jsme mohly být jako holčičky přehlížené, protože tatínek chtěl kluka. Vyrůstaly jsme v prostředí, kdy jsme si jeho lásku, pozornost nebo ocenění zasloužily, jen když jsme třeba vyhrály ve sportovní soutěži nebo když jsme projevily zájem o něco chlapského – uměly jsme třeba vyjmenovat v deseti letech všechny součástky motoru atd. (nesmějte se, to je reálný příklad z mé praxe…).

Příčiny nemocí mohou být zakotveny v dětství

Do dospělosti si tak odnášíme přesvědčení, že:

  • Jako žena nejsem dost dobrá (rozuměj TÍM, že jsem žena!). Chlapi to mají lepší, jednodušší, jsou na tom ve všem líp.
  • Musím se pořád snažit, abych si ZASLOUŽILA něčí lásku nebo pozornost.
  • Na mně nezáleží, stejně jsem jen takový OMYL. Je potřeba pečovat hlavně o ty ostatní.

A toto naše přesvědčení nám svět stále jen potvrzuje – ať už tím, že šéf na nás valí neúměrně mnoho povinností, přestože ostatní kolegové si v klidu dávají kafíčko. Do svého partnerského života si pak přitahujeme stále stejné týpky, kteří nás pouze „používají“. Nemůže tady být řeč o pochopení nebo dokonce úctě.

Mykózy a psychosomatika

To, co jsem výše popsala, je přesně ta živná půda pro kvasinku Candidu albicans.

A právě candidu můžeme vnímat jako takovou poslední tečku za jinými mykózami. Tečku, při které je už potřeba zmobilizovat síly a začít TO řešit.
Candida je totiž už docela drsnější podoba mykózy a zasahuje nám do života a do tělesných systémů víc než ostatní její příbuzné. Nejde tu jen o nesnesitelné svědění nebo výtok. Může v těle napáchat daleko větší škody.

Pojďme se tedy podívat na to, jaká naše životní témata a zranění stojí v pozadí kandidózy z psychosomatického pohledu:

  • BEZMOC A VZTEK vůči někomu, komu jsme v minulosti odevzdaly svou sílu. Mnoho jsme investovaly do vztahu, do budování něčeho… a ta osoba to odmítla (opustila nás, odvrátila se od nás, dala najevo svůj nezájem). Je to už dávno pryč, ale my se od toho nedokážeme oprostit.
  • Pocit, že nikdy nebudu mít SKUTEČNÝ RESPEKT u osoby, na které mi záleží (ve výrazně velkém procentu je to nějaký muž – otec, partner, manžel, nadřízený… zkrátka nějaká mužská autorita našeho života).
  • KDYBYCH NEBYLA ŽENA, bylo by všechno jednodušší. Takhle si na mě každý dovolí.
  • ZLOST, že mě někdo ovládá, manipuluje, kontroluje… ale zároveň NEMÁM SÍLU s tím něco udělat.
  • ZATRPKLOST – měl by se ke mně přece chovat líp! Kdyby se konečně změnil, rázem by bylo po problémech.
  • MUSÍM S NÍM SPÁT, protože mě živí (… protože jinak by mě opustil, protože…, protože…, protože…) A to i když na to nejsem zrovna naladěná.
  • PONÍŽENÍ ze strany mužů
  • MUSÍM SE OBĚTOVAT, musím všechno “svoje” odevzdat. Jedině tak mám přece nárok na lásku. Musím pro ni obětovat všechno.

Zkrátka candida nám zreviduje, jak jsme doteď žily. Jak moc zanášíme energetický prostor svého těla negací, lpěním na minulých křivdách, nevyslovenými výčitkami, obviňováním druhých, pocitem ponížení

Je to tedy prostor k vylepšení pro všechny z nás (vůbec neřešme, jestli kandidózou trpíme nebo ne), abychom s těmito tématy postupně pracovaly, nacházely svou vlastní hodnotu a namísto obviňování okolí přebíraly zodpovědnost za svůj vlastní život a emoce, které nás v něm provázejí.

Závěrem chci vyprávět příběh jedné mojí klientky:

Ida se narodila do rodiny nadšených sportovců. Od malička zažívala velký tlak na výkon. Tatínek byl dost zaneprázdněný a kromě vyzvedávání z tréninků, kdy ho měla na chvilku pro sebe, se jí neměl možnost věnovat. Ale i cesty z tréninků, na které se Ida vždycky těšila, se mohly snadno změnit v peklo. To když se jí na tréninku nedařilo, nepovedlo se jí správně předvést celou gymnastickou sestavu atd. Pak následovaly výčitky typu „ty snad nejsi ani moje dcera“, „po kom ty jsi“, „jsi k ničemu“ atd. A malá sedmiletá Ida získávala pocit, že jediná cesta, jak si zasloužit lásku, je dřít a dřít.
Maminka Idy byla také dost v mužské energii a její tlak na výkon se projevoval pro změnu v oblasti výsledků ve škole. I tady to bylo tak, že za dobré známky byly odměny, ale za špatné byl trest ve formě určitého „opovržení“. „Jak můžeš mít čtyřku ze slohu? To jsi úplně hloupá???“

Kandidóza jako následek traumat z dětství.

A tak Ida nabalovala víc a víc učení, víc a víc snahy na trénincích, víc a víc výsledků, za které by dostala výměnou ocenění rodičů. V pubertě nastoupily migrény, potom období rebelství, kdy pochopila, že i kdyby se na hlavu postavila, stejně se nezavděčí. S dospělostí migrény ustoupily, ale to, co přetrvávalo už od jejích cca 18 let, byly mykózy. Kvůli nim se u mě objevila ve svých 28 letech, kdy byla po opakované léčbě kandidózy stále tam, kde byla na začátku. Potíže se vždy na chvíli zmírnily, pak zase nastoupily. 

Začaly jsme rozkrývat její příběh a postupně se začalo ukazovat, že její životní vzorec je „ZAVDĚČIT SE“. Model chování naučený v dětství se opakoval i v partnerských vztazích. Její partneři měli vždy svérázný názor na ženy. Většinou byli velmi dobře schopni prezentovat lásku navenek, třeba ve společnosti… Doma to ale zdaleka taková sláva nebyla a Ida si postupně s každým z nich připadala využívaná, nebo dokonce zneužívaná. Vnímala zlost a zhnusení sama sebou, ale nedařilo se jí ze vztahů vystoupit. Brzdily ji „praktické“ věci – stěhování, strach postavit se na vlastní nohy atd.

S Idou jsem během čtyř sezení rozkryla její příběh a pomohla jí zpracovat emočně vypjaté situace z dětství. Její smutek i nedostatek lásky i podpory. Její dětský zmatek z toho, že tatínek – její princ a hrdina – ji má rád jen tehdy, když má úspěch v gymnastice.

Během našich setkávání se projevy kandidózy nejdřív na 4-5 dnů výrazně zhoršily (ano, to se může stát – někdy je čisticí reakce těla opravdu silná), následně začaly projevy ustupovat a Idě se začala vracet i životní energie jako taková. Po měsíci od posledního sezení hlásila zlepšení o 75 %. V dalším měsíci se stav mírně zhoršil, během krátkého telefonátu jsme probraly aktuální témata z jejího života a poopravily vnímání vztahu nadřízený – podřízená, který Ida vnímala stále poněkud v ponížené pozici. Krátce po tomto rozhovoru a rozboru se opět situace zlepšila a potíže zcela vymizely.

Poselství kandidózy, jak ho vnímám já, je: „Probuď se do své vlastní síly! Tvoje hodnota nezáleží na ocenění druhých…“

zdroj – kalisek.cz

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Back to Top
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x