Varda Elisabeth: Co mi dala a vzala hormonální antikoncepce

Dvacet let s hormonální antikoncepcí a také spousta otázek, co by bylo, kdyby hormonální antikoncepce v jejím životě nebylo. Autorka fantasy povídek Varda Elisabeth se upřímně a s humorem sobě vlastním podělila o své zkušenosti. Mimo jiné i s dost matoucí sexuální výchovou v normalizačních časech.7. 7. 202112 minut čteníExterní autorkaAntikoncepceMenstruaceZdraví

Má prvotní sexuální výchova ztroskotala na ohleduplnosti. Mám o tři roky mladšího brášku, takže jsem věděla, že miminka nosí maminka v bříšku. Pochopitelně mě zajímalo, i jak se tam dostane. Dodnes si pamatuji ten hovor velmi živě, protože jsem si plně uvědomila, že maminka strašně znejistěla a nevěděla, co mi má říct. Moje maminka, která VŽDYCKY věděla VŠECHNO a všechno zařídila, byla najednou zmatená. Hodně mě to polekalo. Měla jsem špatné svědomí, že jsem mamince nechtíc způsobila nějaké nepříjemnosti. Maminka nakonec řekla, že miminko začne mamince v bříšku růst po takovém „zvláštním doteku“. Dost se potom divila, že žádné osobě mužského pohlaví nechci podat ruku, ačkoliv jsem jinak velmi společenská. (Vysvětlily jsme si to, až někdy v mých 25 letech.)
Tehdy (byly mi asi čtyři roky) jsem se zařekla, že se maminky nebudu ptát na nic, co by ji mohlo přivést do rozpaků.

Děvčátka, na slovíčko

Mamince to časem začalo být divné, že se na nic neptám, a protože pracovala jako knihovnice v pobočce městské knihovny, tak mi donesla domů knížku. Jmenovala se „Děvčátka na slovíčko“. Z knížky jsem se dozvěděla, že se mám hlavně pořád mýt a že někdy ve dvanácti letech přijde menstruační krvácení. To bylo asi tak všechno. Víc nic. Jak je to s tím „zvláštním dotekem“, jsem se zase nedozvěděla. Knížka „naprd“. Snad jen pro uklidnění, že chlapům můžu podávat ruku až do té menstruace. Pak radši zase ne. Kluci ve škole už tehdy nějaké alternativní vysvětlení měli, ale ty „čuňárny“ jsem jim nevěřila a odmítla jsem ty pitomce poslouchat. Má prvá menses dorazila v mých necelých jedenácti letech. Dost mě překvapilo, že tím to nekončí, ale že to krvácení mě čeká po většinu mého života. Podle té „inteligentní“ knížky jsem si totiž myslela, že to přijde jednou – podle toho se pozná, že už jsem velká, a tím to končí. Ve dvanácti letech jsem v knihovně u mamky v práci našla v regálu knížku pro kluky. Myslím, že se jmenovala „Stáváte se mužem“ či tak nějak. Potajmu jsem si ji tam pročetla. (Bála jsem se, že když je to pro kluky, tak že to číst nesmím.) A KONEČNĚ jsem získala kompletní a ucelený přehled informací. (Tímto děkuji autorovi). Po prvotním šoku z toho, že ti „čuňáci“ z naší třídy mají pravdu, jsem už ostatní informace rozdýchala a vstřebala snadno. Od té doby chlapům ruku podávám bez obav.

Menstruace a radosti plodnosti

Další komplikace nastaly, když se ukázalo, že moje menses, ačkoliv začala tak brzy, je značně nepravidelná, intervaly se prodlužují a hrozí, že se ztratí úplně. Váha šla nahoru. (Stejnou poruchou trpěla moje babička.) Navíc, když už jsem přece jen menstruaci dostala, měla jsem velmi silné bolesti v břiše a křeče v kříži a ve stehnech a velmi silné krvácení. To, co šlo ze mě, nebyla krev, ale vypadalo to spíš jako naškrábaná hovězí játra. Z bolestí se mi dělalo zle a zvracela jsem. Nakonec mi doktor napsal permanentní omluvenku na první den menstruačního krvácení. Špatné bylo, když to na mě přišlo ve škole. Měla jsem co dělat, abych dojela domů a někde neomdlela. Začala jsem běhat po endokrinologiích. Diagnóza hovořila o snížené funkci štítné žlázy. Dostávala jsem injekce na vyvolání menses a následně hormony na udržení cyklu. Vystřídala jsem jich několik. Všechny si nepamatuji. Namátkou Euthyrox nebo Thyreotom. Zároveň mi pan doktor oznámil, že budu mít potíže otěhotnět a tvářil se dost skepticky. Bylo mi patnáct let, vyděsilo mě to. Nechtějte vědět, kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela. Tehdy jsem se rozhodla, že až budu mít nějakého kluka, tak kašlu na plánované rodičovství, že radši budu osmnáctiletá matka než ve třiceti zjistit, že to vážně nejde. Mého milého „naštěstí“, povolali na vojnu (tehdy ještě na dva roky) až na Slovensko, takže jsem měla takovou nucenou antikoncepci.

To léto, co se vrátil z vojny, jsem dostala dlouhý a vleklý kašel. Kašlala jsem víc a víc a kašel pomalu přešel v záchvaty dušnosti. Žádné kapky ani léky nepomáhaly, ani ty píchané denně přímo do žíly. Doktor mluvil o nějaké divné formě astmatu. S odstupem let si myslím, že to byl spíš černý kašel. Jen tomu asi nikdo nechtěl tenkrát věřit, protože jsem proti němu byla očkovaná. Uvízla jsem na šest týdnů v nemocnici. Po propuštění jsem užívala hrsti léků a sprej na dýchání. To bylo v září. V té době mě začal zlobit slabý, ale urputný výtok z rodidel. V nemocnici jsem trochu přibrala. Každé ráno se mi přesně hodinu po probuzení lehce zvedal žaludek a točila hlava. Káva chutnala nějak kysele a kuřáci v mém okolí začali smrdět mnohem odporněji než obvykle. Postěžovala jsem si doktorovi a on řekl, že je to zcela jistě po těch lécích na dýchání. Chvilkový nápad, že bych třeba mohla být těhotná, byl tímto odsunut. No jistě – všechny těhotné kámošky přece zvracely jak pominuté a mně bylo jen lehce šoufl. Zase jsem přibrala a štvalo mě, že to sádlo, které jde normálně dost dobře nacpat do džínsů, je nějaké tvrdé a nejde zformovat. Ochladilo se a začaly mě v chladu bolet bradavky. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem opravdu pevně věřila na vedlejší účinky léčiv. V prosinci mě už vážně štval ten „výtok“ a objednala jsem se na „gyndu“. Vyhupla jsem v ordinaci na stůl. Pan doktor stále ještě sedící u stolu se na mě podíval a jeho výraz se poněkud změnil z pracovního na nevěřící. „Hmm, to nebude výtok.“ Vstal, sáhl mi na břicho a zeptal se: „A víte o tom, že jste těhotná…?“ Další pohled typu „něcotakpitoméhosemeštěneviděl“ následoval, když se snažil spočítat délku mého těhotenství. Nemohl pochopit, že mě půlroční absence menstruace nijak nezarazila. „Já se s tím léčím od čtrnácti, pane doktore. Mám to napsané v kartě…“ Z vyšetřovací kozy jsem lezla v obláčku zlatorůžové euforie. Sestřička mě podezíravě sledovala a vypisovala mi těhotenský průkaz. „Tááák, maminko… budete mít miminko…“. Zase ten obezřetný pohled. „A jste vdaná?“

„Ne.“ A znovu ten opatrný výraz. V tu chvíli mi došlo, že celkem logicky čeká, že svobodná dvacetiletá slečna, která nečekaně zjistí, že je skoro v polovině těhotenství, dostane hysterický záchvat a složí se jim tam. Přišlo mi to děsně vtipné a málem jsem se tam začala smát nahlas. Humor mě přešel až cestou domů, když mi došlo, že to budu muset nějak šetrně oznámit rodičům. Odkládala jsem to až do večera a úzkostí se mi svíral žaludek. Konečně po večeři jsem se odhodlala a vysoukala to ze sebe.

Reakce rodičů mě dost překvapila. Mamka ani nemrkla a pravila: „Já si to myslím už asi tak dva měsíce…“ Táta, místo aby nabil zbraň a šel tomu bídákovi ustřelit palici, řekl: „Jéé, my budeme mít miminko…“ A když se mamka zeptala, jestli to ten můj už ví, a vzápětí dodala: „A kdyby si tě nechtěl vzít, tak se na něj vykašli! Zvládneme to i bez něj!“, tak jsem konečně pochopila, že mám ty nejbáječnější rodiče na světě. Dobrou náladu mi nezkazila ani nastávající tchyně, jejíž spontánní reakce, když jsme jí to ruku v ruce s mým nastávajícím přišli říct, zněla: „To sis nemohl dát pozor, ty debile?!“

Další drama se odehrávalo v myslích lékařů. Když si spočítali, kolik a jakých léků užívám na dýchání, vyhlásili paniku a honili mě po všech možných i nemožných vyšetřeních, aby zjistili, nakolik zmutovaný tvor, ohrožující lidstvo, z toho může vzejít. Naštěstí jsem byla mladá, pitomá a šťastná a vůbec jsem si žádné komplikace a nepříjemnosti nepřipouštěla. (Dneska bych se strachy zcvokla.) Nakonec doktoři usoudili, že to nebude tak zlé, ale že miminko bude mít nejspíš nízkou porodní váhu. Takže se nám narodil čtyřkilový drobeček.

Porod byl úplně stejný, jako mé šílené menstruace. Odmítal přijít. Týden po termínu jsem zkolabovala v poradně, naměřili mi vysoký tlak a už si mě tam nechali. Dávali mi kapačky na vyvolání porodu. Porod trval dvanáct hodin. Necítila jsem ani jeden jediný stah. Co je to porodní stah, jsem se dozvěděla až při narození svého druhého synka. Při tom prvním jsem měla staré známé bolesti zad a křeče ve stehnech, zvracela jsem. Všechno se to strašně dlouho táhlo. Bylo to jako dlouhý a těžký sen. Dostala jsem masku s kyslíkem. Pak na mě křičeli, ať zatlačím, ale já už nebyla schopná vzpomenout si, jak ty svaly mám zaktivovat. Umřít se mi v tu chvíli zdálo jako docela lákavá volba. Nakonec synka dovytáhli kleštěmi. Je živ a zdráv. Následky to na něm díkybohu nezanechalo žádné. Letos mu bude třicet a v létě čeká narození svého prvního syna a mého prvního vnuka.

Dobrá věcje, že porodem konečně pominuly veškeré nezvladatelné menstruační potíže.

A tenkrát jsem začala užívat hormonální antikoncepci, která mi krom prvotního účelu také udržovala pravidelný cyklus. Pan doktor mi tenkrát vysvětlil, že pravidelný cyklus potřebuji, protože jinak se tělo dostane do předčasného přechodu včetně potíží s osteoporózou, a v padesáti bych mohla být v invalidním důchodu.

Od té doby jsem „jela“ na hormonální antikoncepci, s jednou jedinou pauzou na druhého synka (druhé těhotenství i porod naprostá pohodička), až do čtyřiceti pěti let. Tenkrát jsem zůstala rozvedená a bez chlapa, a tudíž bez důvodu cpát do sebe pilulky a utrácet za to peníze, a předčasný přechod už mě také tolik neděsil. Vysazení hormonální antikoncepce urychlil i můj úraz, kdy jsem skončila s nohou v sádře. Volal mi tehdy můj o dvacet let mladší kolega z práce, že slyšel, že mám nohu v sádře, a jestli prý beru hormonální antikoncepci. Dost mě to vykolejilo, takovéto otázky od mladého muže o generaci níž člověk nečeká. Ale právě on, absolvent dopravní školy, mi téměř přikázal, ať tu antikoncepci okamžitě vysadím, kvůli nebezpečí trombózy. Jeho kamarádka prý na to málem umřela. Poslechla jsem ho.

A tehdy začala jízda. Do dvou měsíců od vysazení antikoncepce jsem se proměnila z usedlé dámy středního věku na hyperaktivní veverku. Cítila jsem obrovský příliv energie, dostala jsem po letech zase opravdovou chuť na sex. Vymalovala jsem si byt. Dopsala jsem svůj „fantasy román“, který ležel v šuplíku rok, když jsem se sekla na jednom místě. Krom něj jsem napsala spoustu dalších krátkých povídaček. Skočila jsem si padákem. Začala chodit do fitka a hubnout. Bylo mi báječně. Celé ty dlouhé roky mě hormonální antikoncepce utlumovala a uspávala a já si to nikdy neuvědomila. Je to stejné jako to, že pochopíte, co je tma, teprve když uvidíte světlo.

Od narození trpím těžší formou atopického ekzému. Ekzém byl vždy nejhorší v době nějakých hormonálních akcí. V pubertě, v těhotenství, během kojení. A vleklý, úporný po celou ostatní dobu. Po vysazení hormonální antikoncepce se mi vždy ekzém na chvilku zlepšil. Náhoda?
Od puberty a od doby, kdy jsem začala užívat podpůrné hormony, trpím na migrény. Časem jsem zjistila, že mi záchvat vyvolá například jakékoliv umělé sladidlo. Ale v době, kdy jsem déle než rok neužívala hormonální antikoncepci, nepřišla ani migréna. Náhoda?

Už skoro tři roky mám nového partnera a dva roky mám zavedené nitroděložní hormonální tělísko. Otěhotnět v padesáti jsem se vážně bála. Vyjádřila jsem paní doktorce své obavy z vedlejších účinků hormonální antikoncepce. Ale prý těch hormonů není tolik jako v tabletkách. Pozoruji se. Myslím, že na energii a kreativitu to tentokrát moc velký vliv nemá – podle těch blbin, co mě aktuálně baví vyvádět. S nápady na psaní to také ujde. Jen chuť na sex je na pasivní úrovni typu: „A tak teda jó, když myslíš…“, ale to nemusí být antikoncepcí, ale věkem, že? A migrénky se vrátily. Nijak moc často a nijak strašné, ale vrátily.

Co mně vadilo a vadí na přístupu lékařů?

Nikdo se za celá ta dlouhá léta nepodivil nad tím, jak dlouho ty hormony do sebe cpu. Nikdo mně neřekl, že to chce občas vysadit, nechat tělo odpočinout, nebo aspoň zkontrolovat, že je všechno O. K.

Moje gynekoložka (starší paní) byla moc udivená mým tvrzením, protože nikdy neslyšela o tom, že by hormonální antikoncepce snižovala chuť na sex a celkově utlumovala. (Ta informace byla napsána i v letáku pilulek, které mi ona sama dlouhodobě předepisovala.) Nikdo mě neupozornil na kontraindikaci křečových žil. Nikdo se mě nezeptal, jestli ty potíže nemám. Nikdo se mi nepodíval na nohy, v jakém je mám stavu. Ani předloni ta lékařka, která mi zaváděla hormonální tělísko. A tam už bych to vzhledem k mému věku opravdu čekala. O tom nebezpečí jsem se dozvěděla až z letáku, který byl přibalen a který se mi dostal do ruky pochopitelně až po zavedení tělíska.

Nikdo se nezamyslel nad tím, jestli mi hormonální antikoncepce nezhoršuje můj atopický ekzém nebo migrény. Pokrčení ramen – a že prý si to si musím zjistit sama. Nevěděla to gynekoložka, nevěděla to kožařka, nevěděla to praktická lékařka. Dodnes to nevím ani já. Tělo reaguje pokaždé jinak. Ve hře je příliš mnoho faktorů.

Většina mých lékařů, se vesměs chovala stylem – napsat recept a víc neřešit. Skoro, jako kdyby čekali, že zbytek má určitě pod kontrolou některý z jejich kolegů.

Nejsem lékař a nemám žádné medicínské vzdělání. Vycházím jen ze svých nahodilých subjektivních pozorování a dojmů. Mé závěry mohou být zcela zcestné a mylné. Takže má slova neberte jako důkaz čehokoliv, ani na mě prosím nekřičte, že je to nesmysl. Mám jen jeden jediný pokus v tomto životě. Kdybych mohla prožít ten samý život víckrát a pokaždé zkusit jiné medicínské i nemedicínské postupy, věděla bych víc.

  • Co by bylo, kdybych neřešila v pubertě ztrácející se menstruaci? Byla bych dnes bezdětná a nešťastná? Byla bych opravdu v invalidním důchodu kvůli odvápněným kostem?
  • Co by bylo, kdybych nepřešla na hormonální antikoncepci? Měla bych dnes deset dětí? Byla bych šťastná, nebo uštvaná žena na pokraji sil? Měla bych za sebou několik interrupcí a noční můry z toho, že jsem zabila?

Hormonální antikoncepce mi hodně dala, ale určitě si za to i dost vzala. Upřímně – kdybych se měla rozhodovat znovu – vážně nevím, jak bych se rozhodla. Asi bych víc přemýšlela a snažila se najít nějaký kompromis. Být přes dvacet let na hormonální antikoncepci určitě není dobré.

Jak se říká: „Po bitvě je každý generálem…“. A já ještě pořád bojuji. 🙂

varda-elisabeth

Varda Elisabeth

Varda Elisabeth, vlastním jménem Alžběta Rývorová (1970), vyrostla a žije v Praze. Původním povoláním je knihařka, ale podivnými cestami osudu doputovala až do prosklené kukaně dozorčí stanice metra. Tuhle práci dělá už přes třináct let a stále ji baví. Kromě toho miluje fantasy a absurdní humor. Láska ke knížkám jí zůstala a sama ráda píše, zejména fantasy povídky, pohádky, básničky a “povídání ze života”. Její tvorbu včetně namluvených audioverzí najdete na stránkách varda.cz.

zdroj – kalisek.cz

TIP můžete vyzkoušet třeba bylinnou nápařku – odkaz

5 1 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Back to Top
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x