Láska pod lupou

Láska pod lupou
– příprava na manželství
Napsal: Ladislav Simajchl

Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

SLOVO ÚVODEM

V minulých desetiletích neměli mladí vhodnou knížku o nejriskantnějším kroku do života – navázání a průběhu známosti. Nárůst rozvodových dramat tento nedostatek dosvědčoval. Na vydání pomůcky s pohledem na známost z hlediska křesťanské lásky, z hlediska božích přikázání, nebylo ani pomyšlení. A tak jsem pozval mládež na besedy o lásce v májových podvečerech: „Když nesmí být slovo psané, bude slovo mluvené. Vy se budete ptát a já se budu snažit najít správné odpovědi.“ Dařilo se ta a líbilo se nám to. Studenti si studovali svou školní vědu a jejich farář studoval dostupnou literaturu o lásce pod lupou. Předesílám to proto, aby bylo jasno, že všechna moudra, co tu jsou, nepocházejí z mé hlavy. Jen jsem vynášel ze zásobnic lidského ducha „nova et vetera“ věci nové i staré k užitku svých posluchačů. Snad to přinese trochu užitku i tobě, dnešnímu čtenáři.

1. DOBRÉ MANŽELSTVÍ JE ZÁLEŽITOSTÍ CELÉHO SPOLEČENSTVÍ

Bratři a sestry,
farní vývěska vás už po dva týdny přičinlivě všechny zvala na májové pobožnosti. Nebylo by toho normálně potřeba – na májové chodíme vždy rádi – nebýt toho ohlášení, že letos bude při májových školení na manžele. Nad tím si možná někdo starší i zabrblal: na takové výklady ať si pan farář pozve nevědomou mládež zvlášť, co my, ostřílení ženáči a dávno vdané nebo už i vdovy, máme poslouchat to, co už dávno víme. Při májových se má mluvit o Panně Marii a od školení chceme mít aspoň v kostele pokoj.
Ale uvažte toto:
Každé třetí manželství, které se u nás uzavírá, se do tří let rozpadne. Tvrdí to tak různé statistiky. V samotné Praze je snad průměr ještě katastrofálnější: každé druhé! Příčina? Ti mladí dobře nevědí, do čeho vstupují, nejsou na manželství připraveni, nejsou zralí. Chybí tu, katastrofálně chybí, důkladná příprava do manželství.
Kdy a jak je připravit? V neděli máme na kázání sotva 15 minut. Co tam můžeme důkladně a systematicky probrat?
Dobrou knihu, která by se přípravou na manželství zabývala, nemáme. A i kdybychom měli, ruku na srdce: Kolik z vás by mělo čas, nebo by si našlo čas, abyste si ji důkladně přečetli?
Proto chceme využít májových pobožností k soustavnému vysvětlení, jak se musí člověk už od mládí vychovávat a připravovat, aby jeho manželství bylo tím, čím může a má být.
Není to záležitost jen pro mládež: mnoho manželství se brzo po svatbě rozpadá vinou okolí – rodičů a ostatních, kteří jim nevhodně do života zasahují. Proto vás k tomu, co tu budeme mluvit, zveme všechny – mladé – ty především, ale i starší a staré. Zveme mladé manžele – aby si zkontrolovali, zda oni si zavedli vše dobře. Zveme rodiče, aby věděli, jak vychovávat děti od mala na dobré manžele. Zveme dědečky a babičky – aby věděli, jak radit, když se jich mladí zeptají. Zveme také známé a přátele mladých, kteří se chtějí brát – i kamarád může dobře poradit. Zveme zkrátka celou farní rodinu. Dobrá manželství jsou záležitostí celého farního společenství. Tak zní titul první – dnešní – promluvy a tak je to doslova pravda.
Nejen lidé kolem, kolik jiných, dalších věcí ovlivňuje manželské soužití k dobrému nebo špatnému: pracovní zatížení a nutné další vzdělávání v oboru, povinnosti, které požaduje společnost, bytová tíseň, domácí práce a večer televize. To vše působí, že manželé mají pro sebe málo času, málo spolu hovoří. A to je chyba. Jestliže mezi manželi – ať mladými, nebo starými – umlkne vyměňování myšlenek, názorů, pak mezi nimi umlká i láska.
Nutno konstatovat, že doopravdy se vydaří poměrně málo manželství. Ze sňatků mladistvých (tj. pod dvacet let) se rozpadne osm z deseti. To je suchá mluva faktů, čísel, jak to uvádí statistika v tisku. A to ovšem ještě neznamená, že manželství, která se soudně nerozloučí, jsou už všechna vydařená, či dokonce ideální.
Staré přísloví říká: „Kdo se chceš plavit po moři, pomodli se. Kdo jdeš do války, pomodli se dvakrát. Kdo se ženíš, pomodli se třikrát.“
Je-li tomu tak, kde potom lidé berou vůbec odvahu k ženění a vdávání? Kdo má příležitost pozorovat mladé snoubence, kteří si vyjednávají svatbu, zná odpověď: v ničem nepodložené, lehkomyslné jistotě, že jich se to nebezpečí netýká, oni patří do těch dobrých padesáti procent. Ti ostatní jsou zřejmě nějak vadní, jinačí, ale oni se přece mají rádi, chtějí se brát, s nimi je vše v pořádku. Oni jsou pro sebe určeni.
Abychom se rozešli bez nedorozumění: jsem přesvědčen, že většina lidí je povolána, Bohem povolána, k šťastnému manželskému životu. Nechci od manželství zrazovat. Naopak. Chci jen dosáhnout toho, abyste si uvědomili, že šťastné manželství je něco jako umělecké dílo, že dobří manželé jsou praví umělci, ba virtuosi života. A virtuosem se nestane nikdo bez cvičení, pilného cvičení už od samého dětství. To bude tedy náplní našich májových: budeme v této škole manželství hovořit o tom, jakým výcvikem od dětství musí projít, kdo se chce virtuosem života – dobrým manželem – stát; jak vyzrálý má být člověk, když chce vstoupit do manželství.
Tím, že budu mluvit jen o manželství, nechci popřít, že jsou i lidé povolaní Bohem k životu svobodnému. Svobodní mezi námi nejsou nenormální lidé. Ti jen své otcovství a mateřství mají uplatnit v jiném prostředí, než je vlastní rodina: v povolání, ve službě ostatním.
Ale v letošních májových promluvách se zaměříme zcela na ty první, které Bůh povolal, aby našli náplň svého života v rodinné lásce.
Považuji příležitost májových pobožností za zvlášť vhodnou k těmto rozhovorům i z těchto důvodů: Jednak vyslechnete večer mé výklady a zítra o nich můžete celý den přemítat, hovořit. A když vás napadne nějaká pochybnost, můžete večer do schránky vzadu v kostele vložit dotaz a hned příští večer na něj dostanete odpověď. Dotazy osobního rázu bude ovšem lépe prohovořit osobně, soukromě.
A druhý důvod: Budem tu o výchově k manželství mluvit. Rozšíříte tak své vědění a poznání. Ale vědět, to je pro život málo. Mnoho je lidí, kteří dobře vědí, co je správné, a přece jednají špatně. Jsou slaboši, nemají sil. Zde budeme spojovat poučení s modlitbou: Budeme v litanii prosit vroucně o pomoc Matku Boží Marii a pak půjdeme ke svatostánku, ke Kristu s prosbou, aby On v nás poznanou pravdu upevnil a dal nám sílu a milost, abychom podle ní dokázali žít.
„Všechno dokážu v tom, který mě posiluje“ – tu zkušenost udělal už svatý Pavel. Přeji vám tedy na začátku májových pobožností, abyste tutéž zkušenost jako svatý Pavel udělali letos i vy.

2. CO JE TO MANŽELSTVÍ?

Jednota v různosti

Co je to manželství? Není to zbytečná otázka? To přece každý ví! Ano, není pochyby, že o tom, co je manželství, má každý svou představu. Každý svou a každý jinou:
Manželství je spřežení: muž dostane chomout a táhne, žena se chopí opratí. Tak vyjádřili své mínění o manželství studenti, když se jim ženil kamarád.
Manželství je hrob lásky! Tuhle definici jsem našel nedávno v novinách. Zřejmě hlas po manželské havárii.
Manželství je zařízení, aby bylo blízko do postele. – Tak soudil jeden mladý mládenec.
Manželství je konec přepálených olejů v závodní jídelně, je to domácí čerstvá strava a přišité knoflíčky u košile. – To říkal starší mládenec.
Manželství je nezbytnost, protože placené služky už nejsou k sehnání. – Hlas buržoazního přežitku.
Manželství je realizace pohádky: osličku, otřes se; potřebuji muže, který vydělá peníze, abych měla oblečení podle módy tohoto jara – i s doplňky. – Názor mladinké dívky.
Manželství je na to, abych nezůstala starou pannou. – Tak pravila starší dívka.
Manželství je zjednodušení života pro dva mladé – chodit na schůzky bere čas. Venku pršívá a v kavárně to stojí peníze. – Názor realistů.
Manželství? Máme se rádi a to je vše. – Názor většiny ostatních.
Jenže tohle není vše, ba není to nic víc, než pár zkreslených a povrchních názorů.
Co je to tedy manželství? Jednou větou se to definovat nedá. Je to instituce mnohotvárná, má mnoho tváří, podob, podle toho, z které strany se na ně díváme. Je to jako s Pálavou, kopcem, který se tyčí z jihomoravské roviny. Také vypadá jinak od severu – ležící panna (pohled pro malíře krajináře), jinak od východu, od Mikulova – ráj pro horolezce, zcela jinak od jihu, od Věstonic – tam plesá srdce vinařů. A stále je to tatáž hora.
My se podíváme na manželství také ze tří stran: z pohledu biologa – po stránce tělesné; z pohledu sociologa – jako na společenství; a z pohledu teologa – jako na záležitost Božího Ducha a lidského srdce. Dnes o tom prvním pohledu.
BIOLOGIE nám říká, že muž není celý člověk, žena také ne.
Teprve oba spolu, muž a žena spojeni v manželství, mají plné lidství, jsou celým obrazem Božím.
Do muže vložil Bůh své síly tvůrčí, v ženě se zjevuje víc Boží láska. Oba dohromady jsou obrazem milujícího Stvořitele:
Rozdílnost mužství a ženství je zřejmá už v dětech: Dej tří až čtyřletému děvčátku panenku, která říká „máma“. Jak něžně a laskavě zachází děvčátko s panenkou, jak jí vypravuje. Nikdo ji to nemusí učit – mateřská láska je v ní. Dej tutéž panenku čtyřletému chlapci. Začne ji prohlížet a obracet na všechny strany, a když zakřičí „máma“, začne jí párat bříško. Chce vědět, co to tam mluví, chce zkoumat, poznávat.
Rozumní rodiče si toho jsou vědomi a nevychovávají děti uniformně – ani děvčata po klukovsku, ani chlapce zženštile. S dospíváním se pak vyvine správná polarita, která je potřebná pro dobré manželství. Odlišnost nejen v pohlaví, ale i v povaze.
Řekl jsem tu právě slovo „pohlaví“. Když jsem před časem prohodil před známým, že chci při májových pobožnostech veřejně mluvit o výchově k manželství, zúzkostlivěl a zeptal se: „Ale jak tam budeš mluvit o pohlavním životě a o takových choulostivých záležitostech?“ Chtěl bych dnes předem upokojit i vás: není choulostivých témat, je jen vhodný a nevhodný způsob řeči. Vše v člověku je Boží, dobré a krásné. A „celý člověk“ je založen na mužství a ženství; tak to Bůh chtěl.
Do spojení manželů vložil svou tvůrčí sílu i radost.
Kolik zla nadělalo tichošlápství a úzkostlivost, které v některých rodinách vytvořilo stěnu mlčení kolem tajemství života! Stěna mlčení budila zvědavost, vzrušovala fantazii a smyslnost a hledala tajné cesty k poznání ze špinavých, zdeformovaných zdrojů ulice. Jak jinak a přirozeněji se vyvíjí dítě, kolika úzkostí a nejistot je uchráněno, když mu rodiče zavčas, hned v dětství, hned jak se ptá, vyprávějí způsobem přiměřeným jeho věku a chápavosti o veliké kráse stvořitelské moci, kterou Bůh propůjčil rodičům a chce jednou propůjčit i jemu.
Není lepší ochrany před zneužitím pohlavní síly před sňatkem než jasné poznání její velikosti a krásy. Jen z tohoto pohledu pochopí mladý člověk, že je to velmi ubohé – říkáme: hříšné – dělat z těchto velikých darů hračku pro krácení dlouhé chvíle. Jen z tohoto pohledu poznají snoubenci, kam až mohou jít před sňatkem, když spolu chodí, aniž by si ubližovali navzájem.
Když budou mladí lidé dobře seznámeni s účelem a smyslem člověčenství rozděleného na mužství a ženství, naučí se správně spolu vycházet a chápat jeden druhého.
Setkal jsem se už kolikrát s rozčarovanými muži pár měsíců po svatbě: „Otče,“ stěžoval si jeden, „já jsem udělal otřesné zjištění: má žena je vadná v myšlení, ona nemá smysl pro logické uvažování. Nevím co si s ní počnu a jak s ní budu žít! Vykládám jí něco, přesvědčuji jasnými argumenty, které každý zdravý rozum chápe: je to logické jako jedna a jedna, a ona to nechápe a drží se dál názoru zcela nelogického!“
A tu musím začít vykládat, co měl už dávno před ženěním vědět: že mužův svět ovládá logika rozumu, ženin však logika srdce, citu. Že není ani správné, ani možné, chtít svou ženu převychovávat, aby myslela jako muž. Žena není hloupá, když nemyslí podle chlapské logiky, tak jako muž není paličák, když se chlapské logiky drží.
Jsou jen oba tím, čím mají být. Musí se jen oba umět vmýšlet do postoje druhého. Výsledkem je pak celé člověčenství. Chladný rozum muže je korigován, umírněn srdcem ženy. Oba prvky se doplňují a vyrovnávají do vyvážené jednoty.
Řešit sporné věci tímto způsobem se musí mladí lidé učit a naučit už když spolu chodí. Na to je doba známosti.
Jestliže shledají, že jeden nebo oba nemají dost potřebné pokory, aby uznávali, že jeho pohled je půl skutečnosti – ne celá, a že její pohled je také jen půl skutečnosti, pak nejsou pro manželství ještě dost vyzrálí a nemají pomýšlet na sňatek.
Není ideálem takové manželství, kde jeden je diktátorem, který má vždy pravdu, a druhý smí jen věčně sekundovat: máš pravdu, maminko, máš pravdu. Celý muž a celá žena s rozvinutým rozlišením tělesného a duševního ustrojení, jen ti mohou splynout v podivuhodnou jednotu, které se říká manželství.
Pojďme proto poděkovat Bohu Stvořiteli i Synu Obnoviteli a Duchu, dárci lásky, že dal lidem z bohatství své podstaty a svého jsoucna podíl na tvůrčí radosti i na milující lásce.

3. CO JE TO MANŽELSTVÍ?

Společenství v lásce na celý život

Včera jsme si odpovídali na otázku, co je to manželství, touto charakteristikou: je to jednota v různosti. Je to spojení dvou pólů lidství: plodného a tvůrčího mužství, láskyplného a mateřského ženství v jedno, v celistvého člověka.
Položili jsme důraz na různost jako na žádoucí a nutný předpoklad dobrého manželství.
Dnešní pohled se týká druhé části té charakteristiky a má nám povědět víc o jednotě, která vzniká ze společenství dvou v lásce na celý život.
Kdy jsou dva, kteří spolu chodí, z tohoto hlediska zralí k sňatku? Když se v jejich povědomí a myšlení nahradil pojem JÁ pojmem MY. Písmo svaté o tom říká, že manželé už nejsou dva, ale stanou se jednou bytostí, jedním tělem.
Je to společenství doživotní. Někomu to slovo „doživotní“ zní hrozivě, jako soudní rozsudek při nejtěžším provinění: dostal to na doživotí. A pro ty, kdo si svatbu jen tak lehkomyslně vytancují, může se manželství něčím takovým stát.
Vzpomínám na případ: poznali se na žňové brigádě, trvala tři týdny. Bylo tam veselo, byla legrace a v té legraci se s partou vsadili, že do měsíce budou mít svatbu. Sázku vyhráli – ale život prohráli.
Ono i tam, kde láska projde zkouškou několikaleté známosti, není ještě zaručeno, že jim pokvetou pořád jen květiny bílé po cestě. Nikdo nemůže předvídat, co se s druhým stane za měsíc, za rok.
Kdysi jsem ležel delší dobu v nemocnici po úrazu na motocyklu. Se mnou na pokoji ležel mladý chlapec, železničář. Půl roku po svatbě. Při nočním posunu uklouzl a vlak mu uřízl obě nohy v kotnících. Ještě ležel v nemocnici, než se mu zhojí pahýly, když mu listonoš donesl přípis z advokátní kanceláře: návrh na rozluku manželství z podání manželčina. To byla pro něj horší katastrofa než ta na kolejích. Ale manželka to viděla jinak: Když se mu to stalo, tak si nad ním sice lítostivě poplakala, ale pak přijela maminka, sbalila její věci a odvezla si dcerku domů. Rodičům toho chlapce řekla: „Naše Miluška si mrzáka nebrala.“
Tenkrát jsem pochopil, co má na mysli církev, když trvá na celoživotním nerozlučném manželství: jen ti dva se mají brát, kteří se mají natolik rádi, aby žili nejen jeden s druhým, ale i jeden pro druhého. Ti pak si sňatkem dávají vzájemnou záruku: ať se s tebou stane cokoliv, nebudeš na to sám. Cokoliv nás v životě potká, budeme na to vždy dva: nikdy tě neopustím. Jen takový sňatek dává to nejkrásnější: vědomí, žes našel někoho, kdo bude vždy s tebou, vždy při tobě, že nepoznáš, co to je být na světě osamělý.
Říkám nepoznáš; protože mladý člověk to ještě nezná, pro něj je to ještě pojem bez obsahu. Je stále uprostřed rodičů, sourozenců, kamarádů. Mladí lidé také někdy trpí pocitem osamění, ale tato samota je jen z nedočkavosti toho, co vyhlížejí do budoucna, ta není bez vyhlídky, beznadějná. To až po čtyřicítce si začne svobodný člověk svou osamělost jinak uvědomovat. Rodiče už nežijí, sourozenci mají své rodiny, kamarádi pryč. A tu mu dojde, že není na světě člověka, který by na něj myslel, když od něj zrovna nepotřebuje nějakou službu, pomoc. A i kdyby měl přes den seberušnější zaměstnání, začne se večer ve své světnici, svobodárně, mnohdy cítit osamělý jak pes v boudě.
Za války, za totálního nasazení v Německu, spával s námi Čechy v lágru na jedné ubikaci Švýcar. Němci jej sebrali někde v Tripolisu. S šetřením, že patří k neutrálnímu národu, se to táhlo, a tak tam s námi vydržel až do konce. Byl mezi námi nejstarší – přes padesát. Jako montér, specialista své švýcarské firmy, už projezdil celý svět, znal několik řečí. Byl společenský, vyrovnaný a zkušený člověk. Měli jsme ho všichni rádi. Když se válka blížila ke konci, začal se měnit. Veselost pryč, sedával mlčky, začal pít. Nechápali jsme, co se s ním děje. Až jednou si vylil srdce, když jsme byli spolu sami: „Vy se tu všichni těšíte, až to praskne, až bude po válce. Pořád o tom mluvíte. Ty se těšíš na dokončení studií, ten zas se nemůže dočkat, jak se rozjede do světa, ten se těší, že se bude moci konečně oženit. A mně najednou došlo, jak jsem si zbabral život: na co já se mám těšit? Světem jsem se už natoulal dost. Doma už nikdo z rodiny nežije, na oženění jsem už starý, nemám nikde doma, nikdo na mě nemyslí, jsem jak zatoulaný pes.“
Tehdy jsem pochopil, co je to osamělost, jak je to zlé být na světě sám pokud si tento způsob života člověk z nějakého dost pádného důvodu vědomě nezvolí.
Proto je manželství instituce na celý život, nerozlučná: má chránit člověka před osamělostí. Je to vůbec možné? Je, ale jen ve vzájemné, nesobecké, obětavé lásce, která chápe manželství jako sebedarování tomu druhému, jako nerozdělitelnou jednotu a celek těch, kteří se mají rádi.
Jednota mladého manželství je držena víc přitažlivostí tělesnou, smyslnou. Když ta se vyrovná do pravidelného řádu, začne přerůstat do něčeho ještě krásnějšího: do jednoty nerozborného kamarádství, přátelství dvou, kteří se navzájem dokonale znají – mají prokouknuty dobré i zlé stránky druhého – umějí si vyhovět, umějí ocenit to dobré na tom druhém a mít shovívavou trpělivost s jeho slabostmi.
Tenkrát teprve se mají mladí lidé rozhodnout, že se vezmou, když jejich vztah dorostl do těchto rozměrů:
1. Mají ověřeno, že se navzájem povahově doplňují.
2. Znají nejen dobré, ale i špatné vlastnosti toho druhého.
3. Vyzkoušeli si, že chyby druhého unesou.

V prvních měsících známosti se nikdo neprojevuje tak, jakým je. Ne, že by vždy úmyslně předstíral a chtěl klamat, ale hloubka okouzlení a zamilovanosti jej jiným dělá. Varování před dlouhou známostí – aby si nezevšedněli – je na místě, kdyby snad se táhla déle než dva až tři roky. Ale určité „zevšednění“ druhého roku známosti je nutné, aby se poznali, jací budou, když odloží sváteční kravatu a ochabnou ve snaze předvádět se ve vylepšeném vydání.
Běžný příklad: mají schůzku v šest. On tam čekal už 10 minut před šestou. Jak už to u žen bývá, jí to nevyjde a přijde o 20 minut později.
„Ty se už zlobíš, viď?“ ptá se ona. „Ale, miláčku! Vůbec se nic nestalo, já jsem také přišel teprve před pěti minutami.“ Je ještě rytíř ve vysokém lesku; ohleduplný, ideální muž.
A teď tatáž situace, když jejich známost trvá o rok déle: Doběhl na místo schůzky také se zpožděním, právě před pěti minutami. Ale vítá ji: „Prosím tě, kde tak dlouho jsi? Řekneš v šest a bude už půl sedmé. A já tu stojím jako blázen. To nemůžeš být přesná?“ Teď už mluví opravdu ten muž, takový, s jakým má žít celý život. Proto je nutná známost o ten rok delší. A pak už si můžeš zvážit, jestli ti bude vyhovovat. Jestli vám to půjde dohromady tak, jací opravdu jste.
Pomozte mladým lidem zbavit se předsudku, že je společenským prohřeškem rozejít se, zrušit známost. Nic takového. Známost má být známost a nic víc. Nezávazná příležitost k bližšímu poznání. Teprve zásnuby jsou čímsi víc, ale ty jsou až závěr delší známosti, když už se oba opravdu dobře znají.
Manželství je tedy z hlediska sociologického celoživotní společenství v lásce, v němž jeden žije pro druhého a oba spolu pro jiné – pro děti, pro lidskou a národní pospolitost.
K uzavření manželství je třeba odvahy. Ale je to zřízení ustanovené Bohem a v Bohu jako svátost. Proto v síle svátostné milosti Boží lze toto riziko zvládnout. O tom budeme hovořit zítra.
Teď pojďme společně poprosit Krista svátostného o potřebné dary pro ty z nás, kteří už v manželství žijí, i pro ty, kteří se k němu připravují.

4. CO JE TO MANŽELSTVÍ?

Manželství je zřízení na doživotí. Stane se buď doživotním vězením, nebo nádherným společenstvím v lásce, přátelstvím na život a na smrt, které uchrání trpkého poznatku, co je to osamělost člověka uprostřed lidského hemžení.
S touto myšlenkou jsme se včera rozešli. A už včera jsme si naznačili způsob, jak je možno se tomuto riziku postavit: Je to zřízení od Boha, stvořil tak lidi. A Bůh nenechává své děti v bezmoci, nabízí ve všem pomocnou ruku. Kristus povýšil manželství na stavovskou svátost a vybavil ji potřebnými milostmi.
Dnes si tedy odpovíme na otázku, co je to manželství, z třetího – nejdůležitějšího hlediska, z hlediska náboženského. A to nám praví:
a) Je to svátost.
b) Je to zviditelněný vztah Krista a církve.

a) Je to svátost. Jako je svěcení na kněze – je i svěcení na manžele. Jako kněze vybavuje Kristus zvláštní mocí, silou, milostí, aby mohli plnit svůj úřad – tak i manžele.
Kněží jsou svěceni při mši svaté. Také snoubenci mají přijmout posvěcení na manžele při mši, kde oběť Kristova za celý svět se spojuje s jejich sebeobětováním sobě navzájem, svým dětem a těm, kterým budou svým manželstvím k radosti a užitku.
b) Je to zviditelněný vztah Krista a církve, obraz lásky mezi Kristem a církví.
Svatý Pavel o tom mluví v listu Efesanům: Ženy, buďte mužům poddány tak, jako kdyby to byl sám Pán Ježíš. A vy, mužové, mějte své ženy rádi tak, jako Kristus miluje svou církev.
Muž má být ženě Kristem – Spasitelem – žena muži církví. Rozumíte, co to znamená? Když se dva před Bohem vezmou, přejímají tím úkol udělat druhého šťastným – nejen na zemi, ale i na věky – dopomoci mu ke spáse, do nebe.
Žít v křesťanském manželství tedy znamená jít ruku v ruce k Bohu. Společná nedělní cesta do kostela, na mši, ke stolu Páně, je obrazem společné cesty k Bohu, do chrámu věčné slávy v nebesích.
Není to příliš nad lidské síly? Co vše tedy musí manželé? Vydělávat peníze, starat se o domácnost, vychovávat děti, a také si být navzájem duchovním vůdcem, vychovatelem ke Kristu?
Vskutku, bylo by to na jednoho moc, kdyby uzavírali tuto smlouvu jen sami, jen ve dvou. Ale křesťanské manželství je smlouva ve třech: třetím ve smlouvě je Bůh, který je chce sílit a učit láskou a Slovem Syna; který je chce vést a osvěcovat dary Ducha. Bůh, který je s nimi a na něhož mohou spoléhat.
Je-li manželství Božího původu, pak z toho plyne, že nikdo na světě nemá právo na základech manželství něco měnit.
Při koncilních diskusích o manželství se v jednom návrhu vyskytl výraz „manželská smlouva“. Otcové koncilu ten výraz rozhodně odmítli. „Smlouva“ znamená pro dnešního člověka dojednání, dohodu dvou stran, kterou lze uzavřít, když oběma vyhovuje, a kterou lze zrušit, když některé straně přestane přinášet výhody. Smlouvou je v právním smyslu občanský sňatek: proto občanský zákon zná i rozluku manželství. Z toho důvodu se věřící křesťan nespokojuje jen s občanským sňatkem, smlouvou, kde si spočítal, co mu to vynese, ale uzavírá svazek na základě lásky. A když mám někoho rád, nepočítám, co z něj vytěžím pro sebe. Myslím na to, jak bych jemu prospěl, čím bych jemu udělal radost.
Církevní, svátostný sňatek nemohou proto uzavřít dva, kteří si řeknou: my to spolu zkusíme. Když nám to nebude vyhovovat, tak se rozejdeme. Sňatek v kostele mohou uzavřít jen ti, kteří vstupují do manželství proto, že mají toho druhého rádi, kteří to myslí s tím druhým upřímně: beru si tě, ženo má, abych ti byl v životě ochráncem. Chci vše vynaložit, aby ti bylo se mnou na světě dobře. – Beru si tě, muži můj, abych ti dala domov, kam by ses těšil po práci, kde by ti bylo hezky, chci ti dát svou něhu a lásku, chci ti dát děti, zviditelnit ovoce naší lásky.
Křesťanské manželství je tedy zaměřeno altruisticky – je to vzájemné obdarování, ale také obětování jednoho druhému a spolu dětem.
To je další záruka: v dětech. Bezdětní manželé to mají těžší, i když se na první pohled zdá, že je to život bezstarostnější.
Snadno svede mladé manžele povrchní pohled, když uvažují: Dítě – to se dá vyčíslit, jaká je to ztráta na penězích, jaká je to zátěž na volný čas. Proto budeme nejprve oba vydělávat na zařízení, auto, chatu. Dítě – to až potom, na to je čas. A tak přibývá kolem nich věcí, po kterých toužili, i v tom autě konečně sedí: dva sebou navzájem už znudění lidé, dva, kteří si jdou na nervy, kteří se hádají na každém kopečku, že ten, kdo je právě u volantu, pozdě zařadil, špatně brzdí, nemožně vede volant.
Mají věci, ale nemají dítě, nemají lásku. Vyprchala, ani nevědí jak.
A když po několika letech bezdětného manželství dítě konečně mají, je jim místo radostí břemenem. Jsou nervózní a dítě také, jsou mrzutí a strkají práci kolem dítěte jeden na druhého. Ráno před šestou je budí a vlečou v poklusu do jeslí – ona přece nezůstane kvůli děcku doma z práce!
Radím vám, mladí přátelé, kteří se připravujete do manželství: pokud tomu nezabrání zdravotní nebo jiné překážky, přijměte děti jako Boží dar, tak jak přijdou hned po svatbě.
Dokud jste mladí, zvládnete starosti s dětmi snadněji. Nezbude vám pak čas na sebepěstování, sobectví, upevní se vaše manželská pospolitost při výchově, zůstane živá i vaše vzájemná láska. .
A nechtějte mít jen jedináčka. Tím byste ublížili dítěti i sobě.
Takový je Boží řád manželství – je to svátost, skrze kterou mají manželé pomáhat ke štěstí časnému i věčnému jeden druhému a oba spolu svým dětem. Nejméně tři opěrné body musí být, aby něco stálo pevně. Jen tam, kde se manželský svazek uzavírá ve třech – muž a žena a Bůh, tam stojí manželství pevně.
Pojďme teď prosit Krista – Boha mezi námi, aby manželé zakusili na sobě pravdivost životní zkušenosti svatého Pavla: „Všechno mohu v tom, který mě posiluje.“

5. PŘÍPRAVA.NA MANŽELSTVÍ ZAČÍNÁ UŽ V DĚTSTVÍ

Taková to byla velká láska. Tak velká, že ani dostudovat nemohl dřív, než se brali. Rodiče nevěsty se uskrovnili, dali jim půl bytu. Za půl roku byl zpět u maminky. „On tam nemohl vydržet, on tam neměl žádnou péči,“ vysvětlovala známým jeho maminka a zas mu jako dřív dělala horlivě posluhovačku: i šňůrky v botách povytáhla, botičky večer vyčistila a ráno u kamen vyhřála, jen do nich šupnout a zavázat. S obědem na něj denně čekala, večeři mu servírovala, až na ni dostal chuť – zpravidla jindy, než jedli ostatní.
A považte, nic z toho mu v rodině manželky nedělali, on tam byl chudáček jako prodaný, jako u cizích. Když nešel v čas večeře jíst, nikdo mu nic neohřál, až dostal chuť na jídlo. A tak musel opustit ženu pro – jak si myslel – nedostatek povinné péče. A maminka, místo aby ho smetákem hnala, kam patří – za svou ženou a velkou láskou – ho přijala domů zpět jako mučedníčka.
Jiný případ uvádí soudce. Přijde muž a stěžuje si: manželka mi v domácnosti s ničím nepomůže. Přijde z práce, řekne, že je unavena, a jde si lehnout. Večer pak sedí u televize nebo hraje u sousedů karty. A když já uklidím a všechno udělám, ani si toho nevšimne, ani slovem to neocení. Říká, že doma také nic nedělala. Tatínek prý jí říkal: Jen se pěkně uč a pak si odpočiň, nadřeš se v životě ještě dost. A tak doma na nic nesáhla a zvykla si na to. Tatínek se jí nemístnou pečlivostí postaral o těžkosti v manželství.
To se chválila jedna maminka při řeči o dětech, které doma nic nepomohou: Tohle u nás chvála Bohu tak není. Naše děcka nám pomohou, když mají čas, a dcerka, když ji to někdy chytne, udělá sama úklid, radost se podívat.
Musel jsem jí říci: Vidíš – a i tak je to špatné. Jestli děti pomáhají, jen když mají náladu, jinak ne, pak v nich nevznikne návyk, samozřejmé povědomí, že domácí práce mají dělat každodenně a pravidelně. Všichni společně. Až se tvá dcera vdá, čeká ji domácí práce každodenně, ať se jí chce nebo nechce. A kolik je mužů, jejichž ženy jdou do práce na celou směnu jako chlapi, ale manželé se přesto chovají doma tak, jak to bývalo, když ženy měly jen domácnost – považují dál úklid, nákup, děti, prádlo a vše ostatní doma za ženskou záležitost. A ještě čekají, že žena bude obsluhovat i je – uklízet po nich ze stolu, čistit po nich holící strojek a chystat jim žížaly, když jdou na ryby.
Řekneš si: Když se to tak některé ženě líbí a dělá mu to – jejich věc. Jenže není to jen jejich věc. Děti jsou učenlivé, a kde to tak je, naučí se to považovat za normální stav: vše doma dělá maminka, babička. Domácí práce se jim nestanou samozřejmostí, ale protivnou záležitostí, když občas musí pomoci. O maléry, až se ožení a vdají, mají ty děti nemoudrostí rodičů už předem postaráno.
Milá maminko, která máš na sporťáčku tříletého chlapečka: mysli na to, že v něm už roste něčí manžel. Uč jej proto odmala pořádku, ohledu na ostatní. Netrp mu, aby tyranizoval celou rodinu. Nauč jej, aby své věci sám po sobě uklízel. Hleď, aby to nebyl jedináček, tím bys mu ztížila zbavit se sobectví. Dovol mu odmala, aby ti pomáhal hlídat, ošetřovat a vychovávat mladšího sourozence. Ať má své práce, které denně sám a bez připomínání dělá. Dcerka ať si odmala své drobnosti sama vypere, ať s tebou vaří.
Přišla za mnou nedávno děvenka – školačka: „Nebudu moci chodit do náboženství, nemám čas.“ Ve škole vznikl kroužek vaření, ona se tam přihlásila a je to právě v době náboženství. Ptám se, zdali její maminka nevaří nebo vařit neumí. „Vaří maminka a umí to.“ – „A ty jí nepomáháš?“ – „Nepomáhám, maminka nechce, abych se jí do toho pletla.“
Milé maminky, jako jste své děti naučily chodit, mluvit, tak je musíte naučit i uvařit a udělat zcela samozřejmě, co je doma potřeba.
A vy, tatínkové, jak vaše svědomí, tak i občanský zákon vám říká, že jakmile jde tvá žena do zaměstnání jako ty, přestávají existovat ženské domácí práce. Stejně v zaměstnání, stejně doma. Vše, co je k dělání, je na vás všech společně a se samozřejmostí. Ženám zůstane zpravidla kormidlo – přehled, co je potřeba nakoupit, uklidit, donést, spravit, snad i rozdělení úkolů, ale na vykonání se podílejí všichni, kdo jsou doma. Není otroků a pašů – všichni jsme si rovni, bratří.
Tak dáte dětem průpravu do jejich dospělosti, do jejich manželství. Jejich partneři to jednou ocení a poděkují vám za ni – dobře jste mi ho vychovali.
Staří mívali pro výchovu dětí normu, která dodnes nezastarala: vychovávejte děcko tak náročně, jako by z něho měl být kněz. Pěstujte v něm odmala takové vlastnosti, které má dobrý kněz mít. Bude-li z něho kněz, bude to dobrý kněz, nebude-li z něho kněz, bude výborný manžel.
Pak přijde doba dospívání, kdy rodiče nic nesvedou s přísností a málo s radou, kdy se z jejich ratolesti stane přísný kritik rodičů i učitelů, společnosti, celého světa. Kéž dokážete jeho kritičnost a nesmlouvavost obrátit správným směrem: na sebe sama. Když už nesnáší výchovu rodičů, ať se o to usilovněji začne vychovávat sám.
Je dobře, když jim někdo v přátelském rozhovoru dokáže vysvětlit, že než boxer vstoupí do ringu, něco se nabuší do tréninkového pytle, než vyjede cyklista na Závod míru, něco se našlape na tréninkových válcích. Že teď je mu maminka a sestra tréninkovým předmětem, na kterém se má zaučovat v chování ke své budoucí ženě. Jemu samému to nedojde: maminka má často divné názory, sestra je protiva. Ale ta, kterou si vybere, bude přece bezva děvče, ve všem ideální, v názorech i chování. Jenže po světě se nevznášejí ideály, ale sestry jiných mládenců a do jedné z nich se zamiluješ. A bude mít také někdy názory, které se ti budou zdát divné, „ženské“, jak ty říkáš, bude také někdy protivná ažaž.
Jestli sis navykl řešit to s rodiči a sourozenci hádáním, hubačením, mračením, po zlém – budeš to tak dělat za měsíc po svatbě manželce také.
A ta nebude tak trpělivá jako maminka, ta si to nenechá líbit a bude po manželském ráji.
Chovej se proto, mladý bratře, už teď k ženám doma a v práci tak, jak si představuješ, že se budeš chovat k ženě. Cvič se v klidu, trpělivosti, aby se ti to stalo návykem, osobní vlastností.
Je ti teď šestnáct, jí možná čtrnáct, ale Bůh už ví, která bude ta tvá. Můžeš se už teď za ni modlit. Aby i ona čestně zápolila o sebekázeň, cvičila se v sebezapírání a obětavosti pro druhé, pěstovala si vědomě, tak jako ty, pevnou vůli k dobrému.
Tak, jako se pracně připravuješ na budoucí povolání a získáváš potřebné vědění i zručnost, abys byl odborníkem ve svém oboru, stejně tolik úsilí musíš věnovat i pěstování své osobnosti, charakteru.
Najdi si kněze, který ti rozumí, požádej ho o duchovní vedení. Bez mistra se nikdo sám nevyučí řemeslu, bez vedení profesorů nevystuduje. Bez duchovního vůdce se také sotva staneš opravdovou osobností, ženou, mužem zralým k manželství a rodičovství.
A že k pojmu osobnosti patří i dospělé vědění o Bohu, nahrazení dětských a zastaralých náboženských představ rozumným pohledem a vlastním názorem, také netřeba zdůrazňovat.
Máš-li pochybnosti, nedůvěru, to je v pořádku, to se trhají jen tvé dětské představy, ty by ti stejně pro život nestačily. Přemýšlením, četbou, rozhovory s knězem, námitkami a nacházením řešení, tak vyroste tvůj osobní světový názor, který bude tím pevnější a tím hlubší, čím pracnější bylo prokousávání pochybnostmi.

Spojme se teď v modlitbě:
– za rodiče malých dětí, aby vedli děti odmala k samostatnosti, k práci a k nesobecké pomoci v domácnosti;
– a za mládež naší farnosti, aby trénovala jak zdravé tělo, tak i zdravého ducha – pevnou vůli, sebevládu, obětavost;
– a také aby se potýkala s pochybnostmi až k dosažení osobní, hluboce přesvědčené víry.

6. CO JE TO ZNÁMOST

Začnu dnes dopisem jednoho rozhněvaného mladého muže. Píše: „Je mi šestnáct. Většina mládenců v našem internátě už má děvče, jen moji rodiče nechtějí ani slyšet, že už mám právo na známost s dívkou. Copak není takové kamarádství krásná věc? Básníci přece věrné přátelství opěvují. A konec konců – copak za to člověk může, že se zamiluje? To je přece normální. Láska a mládí patří odjakživa dohromady. V mládí si má člověk užít. A naši tomu nechtějí rozumět, jakoby sami ani nikdy mladí nebyli. Jsem zvědav, co na to řeknete vy, jestli opravdu jste při nás mladých. Nebo se zase ukáže, že církevní morálka je staromódní i po koncilu?“
Milý příteli, myslím, že chápu, odkud pochází útočný tón tvého dopisu proti rodičům, proti staromódní církevní morálce. Takový pocit bývá tam, kde se mladý člověk cítí nepochopen svým okolím. Asi si moc nerozumíš s rodiči, a proto se ti nedivím, že toužíš po tom, mít někoho, s kým by sis dokonale rozuměl, kdo by tě chápal, kdo by tě měl rád, kdo by tě bral vážně jako chlapa – a neviděl v tobě stále nezralého klučinu jako maminka. Až si vyjasníš základní pojmy, které se ti zřejmě pletou, sám poznáš, že máš ještě tolik důležitých věcí před sebou – pracovat se sebou samým a na sobě samém. Začít si předčasnou známost by ti život nezjednodušilo, ale zkomplikovalo teď i pro budoucnost.
V dopise mluvíš jedním dechem o kamarádství, přátelství, známosti, zamilovanosti a lásce, jakoby to bylo jaksi totéž, jakoby to vše stejným právem patřilo tvým šestnácti letům. Je to pět různých slov a také pět zcela různých pojmů. Povězme si o nich.
Kamarádství je něco jiného než přátelství. Jaký je v tom rozdíl? Kamarádství vzniká tam, kde jsou společné zájmy: ve škole, na vojně, v dílně, ve sportu. Kamarádství je solidarita dobré party – jeden za všechny, všichni za jednoho. Ale přátelství to ještě není, přátelství je víc. Tam už nejde jen o společné zájmy. Přátelství vzniká z osobní sympatie a vzájemného porozumění.
Kamarádství bývá častější a hezčí mezi chlapci navzájem než mezi děvčaty. Ať se děvčata nezlobí, ale zkušenost je taková. Zatímco muži se cítí dobře v houfu, v partě, v kolektivu, dívčí sklon k tajnůstkářství vede spíš k „nerozlučným“ kamarádkám ve dvou, důvěrnicím.
I při sebedůvěrnějším přátelství zůstává každý svým pánem. Každý žije svůj život.
Co je to, když chlapec začne chodit s děvčetem? Říká se: mají spolu „známost“. Je to kamarádství, je to přátelství? Toto obojí je možné, doopravdy a trvale možné, jen u chlapců navzájem nebo mezi děvčaty navzájem. Vše ostatní by bylo nepřirozené, nezdravé. K přátelské sympatii mezi chlapcem a dívkou se přirozeně a podvědomě přidává sexuální odezva – smyslné vzrušení – a nikdo nemůže vědět dnes, jak se to vyvine zítra. A co se šestnáctiletým zamilovaným? Lze tu mluvit o lásce? Ta je zodpovědná a jak může být zodpovědný šestnáctiletý ve věcech, pro které ještě nedozrál?!
To je odpověď na tvůj dopis, mladý příteli. Mít děvče je pro tebe záležitost nezralá a nezdravá. Jsi-li student, pořádný student, pak nemáš na děvčata čas. A i kdybys jako učeň čas měl, nejsi pro to zralý, dej si říct, máš se ještě čemu učit, abys to uměl, dobře uměl, až tvůj čas přijde.
Tvé místo je v dobré partě kamarádů. Mohou v ní být i děvčata. Máš-li rozumné rodiče, nebudou mít námitek, aby tví kamarádi a přátelé přišli za tebou k vám do bytu. Nebude jim líto trochy nepořádku, co naděláte. V debatách s kamarády se naučíš poslouchat, co říká druhý, a uvažovat o tom, naučíš se vyjádřit svůj názor, dát formu myšlence. To ti pomůže, aby ses uměl jednou dorozumět se svou ženou. Naučíš se umění podřídit se jednou ostatním a jindy zase převzít vedení a zodpovědnost. Naučíš se ustoupit v zájmu ostatních. Naučíš se nemyslet stále jen na sebe, zbavíš se sobeckého zahloubání do sebe. Nestaneš se samotářem – individualistou.
Kdy je tedy čas navázat známost? Rozhodně ne tehdy a proto, že už všichni, jak se ti zdá, děvčata nebo chlapce mají – a ty přece nechceš zůstat pozadu. Cvičit se v plavbě proti proudu stojí ovšem sílu a odvahu, ale vytváří to samostatnou osobnost. Dělat něco jen proto, že to dělají „všichni“, to je hodně nezralá logika.
Známost, to jest přátelství ve dvou, chlapce a děvčete, lze navázat, až to připustí věk, životní zralost a dosažená pracovní odbornost. Teprve tehdy, až nic nebrání, aby se z přátelství vyvinula opravdová láska, aby mohlo dojít k zasnoubení a sňatku. Nechci tím říct, že na každou známost se už má hledět jako na vyhlídku na zasnoubení. To by nebylo dobré. Ale možnost zasnoubení nesmí být vyloučena.
A co známost na čas? Ženit se chci až po vojně, do té doby na nic vážného nemyslím – to by byla hezky starodávná morálka, která by mi zakazovala pobavit se zatím nezávazně s děvčetem.
Milý příteli, jenže co ty bereš jako pobavení, je pro děvče vždy vážná věc. Zažil jsi už někdy třeba u známého děvčete, kamarádky, jak jí je, když jí chlapec po roce známosti klidně řekne, že na vážný poměr nemyslel, že se s ní chtěl jen pobavit? Takový vztah, který jednoho pobaví a druhého hluboce zraní, je nemravný a špatný vždycky. Dívka není hračka, kterou si lze vzít jen tak na pohrání. Když došlo v klubu mládeže k diskusi o lásce na čas, řekla dívka: „Když má děvče někoho rádo, je přirozené, že očekává, že ji bude mít také rád, a stále.“
To ovšem neznamená, že každá známost chlapce a dívky má být považována za závaznou.
Když se rozejde známost proto, že se ukázalo, jak se k sobě povahově nebo jinak nehodí, je to v pořádku. Na to známost je, aby se to zjistilo.
Jak dlouho má známost trvat? Těžko udávat termíny, záleží to na mnoha okolnostech, ale v principu lze říci: ne moc krátce, ne příliš dlouho. Ne méně než dva roky, ne víc než tři roky.
Jen taková delší doba pomůže rozeznat, jedná-li se o zamilovanost, která je schopna přerůst v opravdovou lásku, trvalý vztah.
A když poznají, že se k sobě nehodí, je rozchod správnějším a čestnějším řešením i tehdy, jestli k tomu poznání došlo po delší známosti. Není to znamení lehkomyslnosti. Lehkomyslnější by bylo uzavřít sňatek bez vyhlídky, že to bude dobré a trvalé manželství.
Kdo se nemá ani pokoušet navázat známost?
– Za prvé ten, kdo není zdravý. Kdo trpí dědičnou chorobou, má se zdržet manželství a nemá se vůbec pokoušet navázat známost. Zatajení takové věci znamená provinění, které se mstí na všech.
– Také pokrevní příbuzenství je překážkou, která má hned předem odradit od navázání známosti.
A co víra? Při navázání známosti mluví spolu mladí lidé o všem, možném, ale na víru se ostýchají zeptat. Nedělají dobře. Stejně i na to jednou dojít musí – raději dřív než později. Je-li předpokladem dobrého manželství soulad ve všech základních otázkách, pak i v nejlepším případě smíšeného manželství zůstávají v intimní sféře svého duchovního života osamoceni a nepochopeni, a to není dobré. Ušetříš si trampoty, dokážeš-li být zásadní.
Jen si to představ konkrétně. Pohádáte se a ty – katolička – jdeš ke zpovědi. Kněz tě vede ke smíření: „Přestaň se na něj hněvat, začni znovu.“ – Ty přijdeš domů a začneš v dobrém. A on si řekne: „Aha, už jí to došlo, že nebyla v právu. Ještě ji potrápím, aby si to pamatovala.“ A nemluví s tebou dál. Tebe se to dotkne a urazíš se znovu. Teď je to horší, než to bylo. Kdyby však on byl šel ke zpovědi s tebou, byl by dostal podobné napomenutí jako ty a byli byste si vyšli vstříc navzájem.
To je jen jeden příklad, oč je to těžší, když jsou manželé rozdílné víry. A v dětech se to vystupňuje: jak rostou, pozorují náboženské rozdíly u otce a matky. A jednoho dne se začnou ptát: Kdo z nich má pravdu – s kým máme držet? S kým a proti komu? A znovu se tu otvírá propast rozdělení.
Teď se ti lehko řekne: U nás to bude jinak! My se máme rádi, my nebudeme tak pošetilí! Jenže tak to říkali všichni. A mohu ti říci ze zkušenosti, že nakonec, ať pošetilí nebo moudří, musí se s touto komplikací potýkat celý život.
Proto se hned zkraje raději zeptej: jakého jsi náboženství? Věříš? Chodíš do kostela?
I na tobě se potvrdí zkušenost mnohých: ke společnému životu patří i společné přesvědčení, společné názory na náboženství a hlavní věci života.
„Mladá láska to je ráj“, zpívá se ve známé operní árii. Může být. Ale jen mezi těmi, kteří jsou k ní zralí, zodpovědní, vychovaní. Mezi těmi, kteří se k sobě hodí, kteří vědí, co je vlastně cílem, účelem známosti. O tom si povíme zítra.
Prosme dnes našeho Pána, Učitele: za rodiče dospívajících dětí, aby pro ně měli porozumění. Za dospívající mládež naší farní rodiny, aby rozuměli sami sobě a tomu, co jim je ke štěstí: aby si ráj mladé lásky nepokazili tím, že by z životní záležitosti udělali pouhou hračku.

7. JAK SE NAVAZUJE ZNÁMOST

Dnes o tom, jak se navazuje známost. Možná si myslíš: to mladí umějí, v tom jim netřeba radit. Ale málokdo si uvědomuje, kolik pověr a omylů panuje i v takové zdánlivě samozřejmé záležitosti.
Především: Je láska na první pohled? Nebo patří jen do románů? Je v člověku neomylný instinkt, který řekne při prvním spatření: tato a žádná jiná?
Mnozí si to myslí, ale ve skutečnosti žádný takový instinkt neexistuje. Láska na první pohled je jen projekce vysněného ideálu, který náhle spatříš v někom více nebo méně realizovaný. A jindy je to náhlé probuzení smyslného hnutí. Ale pohlavní přitažlivost není totéž co láska.
1. Láska na první pohled není láska – je to jen probuzení zájmu, vzplanutí. To je dobré a nutné jako počáteční podnět, ale pak musí následovat proces poznávání, zkoušení, vzájemné výchovy čili přizpůsobení, nemá-li láska na první pohled skončit utíkáním před pohledy pozdějšími.
2. Jak to tedy vůbec přijde, že právě ten a právě ta se do sebe zakoukají: Tato otázka zaměstnávala fantazii lidí ve všech dobách. Proč najednou můžeš mít nějakou ženu tak rád, že bys ji u sebe chtěl mít pro celý život?
Staří Římané si to představovali tak, že existuje nějaký bůh lásky – lstivý chlapeček s lukem a šípy. Rád se schovává někde v křoví a střílí odtud své šípy, zcela bez rozmýšlení, do srdcí lidí. Koho zasáhne, ten se zamiluje.
Dnes, v technickém století si to zpodobňujeme spíše tak, že každý mladý muž, který je sám schopen milovat, je jakýmsi rádiovým vysílačem, který vysílá podvědomě své signály do éteru. To, který přijímač, která dívka odpoví, zachytí signál, je tak napínavé jako při vysílání radioamatérů. Kterou z těch přijímaček, které signál zachytí, si vyvolíš ke stálému kontaktu, navážeš známost, kdo je tvé lásky hoden, o tom vedle citu má už spolurozhodovat i rozum.
3. Je každý mladý člověk schopen lásky? Není. Nemám tu na mysli jen pohlavně frigidní lidi. Kdo vyrůstal v prostředí bez lásky, ten se nemohl naučit mít rád. Stejně tak ten, kdo je rozmazlený, komu se ve všem vyhovovalo, kdo vidí stále jen sám sebe, ten ani sám není schopen opravdové lásky. Myslí si, že miluje, ale to on chce jen pro sebe hračku, jde mu o sebe, ne o druhého. Stává se to často u jedináčků, ale nejen u nich.
4. Ale říká se, že láska člověka promění! Tak docela nepromění – i zde platí přísloví, že kde nic není, ani smrt nebere. Kdo se nikdy nenaučil brát ohled na ostatní, kdo byl stále jen obskakován a obsluhován, kdo se nikdy nenaučil dělat někomu radost, z lásky k někomu si něco odříct, ten to nedokáže ani tehdy, když se takzvaně zamiluje.
5. V knížce „Od pěti do pětadvaceti“ píše lékařka Gebhardtová o stížnostech dívek: „Chlapci jsou hrozně povrchní. Na děvčata, která nejsou naparáděná jako pávice, se ani nepodívají. A tak je pro dívku důležitější umět zacházet s kelímky líčidel, než s hrnci na plotně.“ Myslím, že tato děvčata se trochu mýlí. Řekl bych, že normální hoši mají z příliš naparáděných a příliš nalíčených děvčat spíš legraci.
Jistěže, zevnějšek je důležitý nejen u děvčat. I chlapci mají chodit oholení a ani dlouhé vlasy nejsou na to, aby zakrývaly pochybnou čistotu košile a krku. A žena, ta má o sebe dbát každá. Obalová technika má také zde svou důležitost. Ale nakonec vždy záleží na obsahu. Má tu být harmonie vnitřku i vnějšku. I v soutěžích o různé Miss roku… se hodnotí nejen krása postavy a tváře, ale i kulturní úroveň. Rozvíjejte proto obojí – krásu tělesnou i duševní.
Kolik domácích válek mezi maminkami a dcerami by nevypuklo, kdyby dcerka chápala, že se nemusí ba nesmí líčit na nedělní vycházku do přírody jak před televizní kameru, a kdyby maminka zase chápala, že bez rtěnky a nějaké té kosmetiky se dnes ani šestnáctiletá dívka neobejde, a pomohla jí najít správnou míru vkusnosti a nevtíravosti.
6. Ptá se tu jedna dívenka, zdali hodlám propagovat zastaralé heslo: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Odpovídám: Nehodlám je podporovat. Ne proto, že je staré, staré věci bývají mnohdy dobré, ale proto, že je od počátku pomýlené a nepravdivé. Muži přísluší dvořit se dívce, chodit za ní, „namlouvat si ji“ – to je pravda, ale ve skutečnosti má hlavní aktivitu při navázáni známosti zpravidla žena. Jestli ta odpoví aktivně na hledací signál muže, vznikne známost. Žena také rozhoduje, zda známost vyvrcholí sňatkem.
Moudrá dívka ví, že k tomu není nutné vyvíjet aktivitu navenek, že příliš energická žena budí v mužích děsivou představu pantofle, který se jim vznáší nad hlavou.
7. Mnoho chlapců a děvčat je znepokojeno; že jim léta ubíhají a nemohou trefit na partnera podle svých představ. Na otázku, jak by měla žena pro něj vlastně vypadat, píše jeden víceletý kandidát ženitby: „Hledám ženu, která by dobře vypadala, štíhlou, větší postavy, sportovní typ, ale musí umět dobře vařit. Přirozeně musí být také zdravá, mít krevní skupinu, která by odpovídala mé, RH faktor pozitivní, musí být povahově vyrovnaná, bez zatížení dědičnými chorobami. Neměla by kouřit ani pít. Musí mít přiměřenou inteligenci a vzdělání, smysl pro humor. Zaměstnání má mít takové, aby její plat byl podstatným přínosem pro domácnost. A když bude mít shodné názory společenské a náboženské jako já, pak by to stálo za pokus o navázání známosti.“
O tomto muži můžeme říci s jistotou, že zůstane starým mládencem. Francouzské přísloví říká: „Zle je s mužem, který se nechce oženit, dokud nenajde ideální ženu, a teprve zle, kdyby si myslel, že ji našel.“
To je jedna příčina, proč někteří nemohou najít partnera: přehnané, zidealizované, nereálné nároky.
Druhá příčina je v nedostatku příležitosti k poznání. Okruh lidí, s kterými se stýkáme, je celkem značně omezený a čekat na náhodné setkání s tím pravým někde na taneční zábavě nebo že nám náhodou šlápne na nohu v elektrice nebo donese ztracený kapesník, to je fatalismus.
Dřív byla možnost k setkání mladých lidí v náboženských spolcích, to teď není. V kostele se sice scházíme, ale zde není komunikace, je málo příležitostí k navázání kontaktu. Proto odpovídám na dotaz, zda je pro katolíka vhodné, hledat partnera i inzerátem nebo prostřednictvím seznamovací kanceláře: Proč ne, klidně to zkus.
Není to sice nic snadného: musíš se prokousat velikým počtem „ušlechtilých, ideálně založených povah, podle mínění jiných hezkých, kultivovaných, pevných charakterů a šarmantních“ nápadníků. A je to také loviště všelijakých podvodníků, s tím také musíš počítat.
Budeš-li sám koncipovat inzerát, zjistíš, jaká groteska z toho vyjde, když se pokusíš směstnat charakteristiku své osoby do tří řádků.
Ale přesto to zkus. Najít dobrého partnera na celý život, to dá trochu námahy, ale za tu námahu to stojí.
8. Tvá známost rozhodne, bude-li tvé manželství dobré. Navázals ji nějakým způsobem. A co dál? O co vlastně při ní jde? Nevíš-li, o co především při známosti jde, je hned předehra tvého dospělého života špatná.
Jde tu o trojí věc: poznat se, vyzkoušet se, vychovat se. Budeme o tom hovořit později důkladně, dnes jen krátkou zmínku k tomu prvnímu.
Poznat se, to je první úkol. Zatím jen víš, že je ti sympatický. To je dobré, ale je to málo. Za měsíc se možná zamiluješ až po uši. Dobrá, ale i to je ještě málo. Mezi zamilovaností a láskou na celý život je hluboký rozdíl.
Zamilovaný totiž nevidí – vášeň je slepá. Lidové přísloví sice říká, že láska je slepá, ale platí to o vášni, o lásce ne. To vášeň, zamilovanost, ta nevidí normálně, má růžové brýle. Vše na druhém je dobré – a kdo na něj něco kritického řekne, je nepřítel. Zle s tím, kdo myslí, že tento stav stačí k tomu, aby běžel na radnici a na faru. Ten by si bral cizince, neznámou osobu.
Známost musí trvat tak dlouho, až se zamilovanost změní, přeroste, zdokonalí na lásku. Láska totiž vidí: vidí normálně, ba jasnozřivě. Vidí i nedostatky i chyby na tom druhém. Pak, protože vidí dobře, vidí i dobré vlastnosti. Vidí toho druhého cele, jaký opravdu je. Teprve tak dovede zvážit, zda chyby budou pro celý život únosné. Už proto je delší známost nezbytná, aby se zamilovanost měla čas uklidnit – buď v rozčarování, nebo v trvalou lásku.
Řekli jsme si hned na začátku našich rozhovorů, že dobrá manželství jsou záležitostí celého farního společenství. Uvědomme si dnes všichni svůj úkol, napomáhat mladým lidem k vytváření příležitostí k seznámení, k navázání kontaktu. I tato naše májová setkání mají a chtějí být takovou příležitostí. Znám nejeden manželský pár z naší farní rodiny, který měl svůj začátek, seznámení, zde na májových.
Prosme dnes společně Krista, abychom s jeho milostí a vedeni Duchem Božím uměli vytvářet takové prostředí nesobecké, obětavé, vzájemné lásky, která by mladé lidi od dětství k pravé formě lásky vychovávalo a uschopňovalo.

8. TA PRAVÁ – TEN PRAVÝ

Hovořil jsem s několika mladými lidmi, jak si představují dobré manželství. Jeden odpověděl: „A ono něco takového ještě existuje?“
Je to zajímavý vývoj: za stara byla volba partnerů pro manželství záležitostí rodičů. Ti rozhodovali podle vlastního uvážení – jaká je rodina, jaké majetkové poměry. Snoubenci se před svatbou sotva uviděli, natož poznali. Dnes si vybírají mladí sami, koho chtějí. Považujeme to za velký pokrok. Čím to, že jejich volba dopadá často doslova katastrofálně, takže se manželství někdy stává postrachem místo vyvrcholením mládí?
Hledejme příčiny, proč jim to tak často nevychází, hledejme, jak jim pomoci.
Příčiny jsou zhruba dvě: jednak nejsou mladí pro manželství sami dost připraveni, za druhé neumějí dobře volit, vybírat partnera.
O první příčině jsme už hovořili: mladí lidé vstupují dnes do tzv. „zralého“ věku zpravidla ještě nevyzrálí, nehotoví. A kdo nezná sám sebe, kdo nerozumí sám sobě, jak si má rozumět s tím druhým?
Proto je především nutno mladým pomáhat, aby se pro manželství dobře připravili. Řekli jsme si už, že tato příprava je nepřetržitý proces, který začíná v dětství vytvořením zdravých základních návyků a pokračuje až do dospělosti.
Druhá příčina je v tom, že mladí neumějí rozumně vybírat partnera. Jestliže demokratická forma našeho života dává mladým lidem právo, aby si sami partnera volili, pak toto právo nese s sebou také závazek a zodpovědnost.
Na to je právě známost: s touto myšlenkou jsme se včera rozešli. Během ní se mají mladí navzájem: 1. POZNAT, 2. VYZKOUŠET a na základě tohoto poznání se 3. VYCHOVAT, dovychovat.
Poznat se, vyzkoušet se.
Zde se dělávají největší chyby. Měsíce spolu chodí, ale nevědí o sobě nic víc, než že „on je bezva“, že si jsou sympatičtí. Přijdou už na faru ptát se na svatbu a ona ani neví, jakého je on vlastně náboženství. Ví jen, že ho má ráda. Jenže sám erotický vztah pro celý život nestačí. Musí tu být navíc i shoda rozumová, shoda v názorech na základní otázky života.
Pokusně byly už vypracovány vědecké testy a psychologické dotazníky, které mají mladým lidem pomoci předem zjistit, zda mají vyhlídky na dobré manželství. Byly o tom i pořady v naší televizi. Jsou takové testy spolehlivé? Snad jen potud, že pomohou negativně: vyloučit, které páry se k sobě nehodí. Mohou pomoci ukázat na překážky a rozpory, které mezi nimi jsou. Ale dosud neexistuje vědecká metoda, která by pozitivně předem stanovila: tito dva budou spolu zaručeně šťastni.
Jediná spolehlivá zkouška byla a zůstává i dnes zkouška času. Dostatečně dlouhá známost, aby se navzájem před sňatkem vyzkoušeli. Sňatek po příliš krátké známosti se zpravidla brzo ukáže jako ukvapený.
Přišli za tři měsíce po svatbě. Že mají potíže, že si to tak nepředstavovali. „Proč jste se vlastně brali?“ – „On byl ohromně veselý a legrační.“ – „Ona se tak nádherně bavila mými vtipy.“ Jenže za tři měsíce se zásoba vtipů vyčerpá, i nejlepší vtip se oposlouchá a vzájemný vztah se odhalí jako romantické vzplanutí, které brzo vyhoří. Sňatek byl ukvapený. Brali se dva cizinci.
Kdy jsou dva zralí pro trvalý vztah? Je nutno, aby žena měla k muži hlubokou úctu a důvěru, aby se s ním cítila bezpečně. Není proto zpravidla k dobrému, je-li žena energičtější, silnější, šikovnější, vzdělanější nebo starší než muž. A když už žena převahu má – někdy jí nic jiného nezbývá, když on je pasivní – pak aspoň ať ji nedává veřejně najevo.
Naproti tomu musí muž cítit hluboký obdiv k duši ženy: proto má mít žena víc jemnocitu, mírnosti, vkusu. Muž se má ptát, zda tato dívka, s kterou má známost, může být opravdu srdcem jeho rodiny. Žena se má ptát, zda tohoto chlapce bude moci uznávat za hlavu rodiny, zda on jí opravdu bude. Bezhlavá manželství nejsou schopna života a manželství s dvěma hlavami také ne.
K manželství nesmí vést slepá zamilovanost, ale vidoucí láska. Taková, která vidí toho druhého tak, jak je – i s chybami a návyky. Marie Ebner-Eschenbachová říká: láska je sice silnější než smrt, ale špatné návyky jsou smrtí lásky, jsou-li neúnosné.
Pozoruj proto především chování svého milého v rámci rodiny. Jak se chová k sestře, bratrovi, k vlastní mamince, tak se bude chovat za tři měsíce po svatbě k tobě. I celé ovzduší rodiny ti mnoho poví. Jak se chovají k sobě navzájem? Mají se rádi nebo se stále kritizují? Pomáhají si navzájem ochotně a bez řečí? Dovede se tvůj nápadník klidně koukat, jak se druhý s něčím pachtí, aniž ho napadne jít pomoci? Nepatří mezi muže, kteří se kasají svou silou, ale když mají donést ze sklepa kbelík uhlí, hned se začnou bát housera?
Jak se chová ve společnosti? Zná míru, když přijde na stůl víno? Zná čas, kdy skončit a jít spát, nebo miluje partie jako: „nepůjdem dom, až ráno v šest?“
Jaký je na pracovišti? Rozumí své práci, má ji rád, nebo na ni stále jen znechuceně láteří? Je dobrým kamarádem, snáší se s ostatními?
Vyhýbej se typům „prvních milovníků“, kteří mají pocit, že jsou neodolatelní dobyvatelé srdcí – jejich samolibý sebeobdiv by brzo umořil obdiv tvůj.
Chlapec by si měl umět všimnout i například toho, jaký pořádek má ta jeho ve svých věcech, ve své kabelce. Zda je jí samozřejmostí dát věci na své místo. Je jí vaření běžnou prací – nebo od něho pohrdavě utíká? Připálená čočková polévka, přesolené brambory a zdrcnutý knedlík dovedou unavit. Umí si sama něco zašít, udělat, nebo má obě ruce levé? Co by si s nimi počala, až bude mít ošetřovat děti?
Jaké má záliby? Má smysl pro krásu, pro přírodu, pro hudbu, pro dobrou knihu? Budete si mít o čem vykládat? Nenudíte se spolu, nemusíte hledat, o čem hovořit? Nuda je rakovinou manželství, a dva, kteří nemají společné záliby, jsou jak dva tahouni, které spojuje jen společná kára dětí a starostí o domácnost. A to je pro pěkné manželství málo.
Dovedeš si představit svého chlapce jako dobrého tátu? Víte, ono stát se otcem je snadné, ale být dobrým otcem je těžké.
Je také třeba bezpečné zjistit, zda ten druhý je zdravý. V mnoha zemích na Západě se už stalo zvykem, že si rodiče snoubenců předkládají zdravotní atest – úřední lékařskou zprávu. Soucit s nemocným je krásná ctnost, ale žádný důvod ke sňatku. Bovet říká, že lze ze soucitu za někoho nasadit život, ale že nelze ze soucitu si někoho vzít. To by měla zvlášť dobře slyšet děvčata. Láska ze soucitu je falešná, zkarikovaná, nepřirozená láska, a to se pak v manželství mstí – a to na obou; oběma se tím těžce ublíží.
A ještě jedno je nezbytné: znát toho druhého i ve špatné náladě. Jaký je, když se rozzlobí. Už Benjamin Franklin řekl, že když snoubenec polije své dívce nové šaty červeným vínem nebo si jí sedne na klobouk, pozná o její povaze víc než po deseti svatebních nocích.
Když začal uvažovat o ženění Charles Darwin, šel na to s obvyklou vědeckou důkladností. Na list papíru udělal dva sloupce a zapisoval tam pro a proti. Na straně „pro“ byl pěkný sloupek kladů (děti, domov, je milá, krásně se umí smát atd.), ale na straně „proti“ byl přesto sloupec delší. (Ztráta času, večer asi nebudu moci číst, peníze, omezení svobody.)
Nakonec však oba sloupce podtrhl a napsal pod to: „Žádný strach, kamaráde, jsou i šťastní otroci, jde se na to.“
Bez téhle odvahy by všechno zkoumání, zkoušení bylo na nic. Kdo se neodváží, nevyhraje. Ale nevyhraje také, kdo neváží pečlivě, neuvažuje.
Manželství ze sebevětší lásky zůstává vždy a po všem uvažování rizikem. Ale kdo ví, že láska není žádné perpetuum mobile, že se musí stále živit, živit z věčných zdrojů milosti Boží, z důvěry v Boží pomoc a oporu, ten ať se toho po zralé úvaze s důvěrou odváží.

9. SMÍŠENÁ MANŽELSTVÍ

Mezi dotazy k našim májovým úvahám byl také tento lístek. Cituji z něho:
„Mám ráda chlapce, chodíme spolu už delší čas. Je hodný a líbí se mi. Teprve nedávno jsem zjistila, že není katolík. Rodiče to vyděsilo, ale já si myslím, že různost názorů v manželství nevadí, je aspoň o čem mluvit. A ostatně v dnešní době, kdy se tolik mluví o ekumenismu a sjednocení křesťanů, to už nehraje takovou roli. My zkrátka to sjednocení provedeme v praxi.“
Milá děvenko, myslíš to jistě dobře. Ale přesto nemohu tak docela sdílet tvůj ekumenický optimismus, i když jsem velmi pro sjednocení křesťanů.
Nejprve píšeš, že různost názorů v manželství nevadí, že je aspoň veselo v chalupě. Musíš umět rozeznávat. V něčem je různost k prospěchu, v něčem ke škodě.
Nevadí například různost temperamentu. Když se sejdou dva stejně horkokrevní, to aby pak předem vyloučili porcelán z vybavení kuchyně. A když se sejdou oba pasivní, nikam se nedostanou. Z rozdílnosti v temperamentu může vzniknout vyrovnaný celek. Nesmí ovšem ty rozdíly jít nad únosnou míru.
Jsou však rozdíly, z kterých jednotu sestavit nelze, které se nijak nedoplňují, spíš tvoří rozpory, propasti. A k nim patří rozdílnost v náboženském přesvědčení.
Chápu, že se ti to teď zdá jednoduché: hlavně, že se máme rádi, láska je most, který tu propast překlene. Ale pevný most potřebuje pevné pilíře. Nepřesvědčila ses dosud, že srdce, cit, je pilíř nestálý? Máš dost příležitosti to pozorovat na osudech lidí kolem sebe, chceš-li to vidět.
Jen takový most, taková láska, jejíž pilíře jsou pevně zakotveny ve víře, podepřeny milostí Boží, to jest silou, která není z nestálého člověka, jen takový most je dost stabilní, aby unesl celý lidský život. Když oba společně žijí a jednají s vědomím odpovědnosti za svá slova a činy témuž jednomu věčnému Soudci a Bohu, takoví se mohou shodnout.
Společná víra je solidním předpokladem pro jednotu srdcí.
Proto ti radím – dáš-li si poradit: Jsi-li věřící, neber si toho, komu je náboženství lhostejné nebo kdo je proti náboženství zaujatý. Jak ti bude, až se začne tvé víře vysmívat? A i kdyby se nevysmíval, ve všech rozhodujících záležitostech života by ses cítila osamělá; a to je těžší v manželství než u svobodného, který s tím počítá.
Je-li ten tvůj sice nekatolík, ale opravdu věřící křesťan, je tu už něco společného: Kristus a jeho zákon, který je pro oba stejný. Ale ani tam to nebude bez problémů: Jak budete vychovávat děti?
Zažil jsem už mnoho řešení, ale neznám žádné dokonalé. Jsou smíšené rodiny, kde se dohodli, že dcery budou křtěny po matce a synové podle otce. Dovedeš si představit výsledek: v takové rodině pak nikdo není nic. Náboženství přijde ke slovu, jen když se hádají. To se pak navzájem zesměšňuje vyznání druhého – to ti zažít nepřeji.
Nebo: děti budou po matce, ta je vychovává. S tím souhlasí živě rodina jinověrce tenkrát, když je nekatolíkem žena. Když je dívka katolička, objeví se zásada jiná: muž je hlava rodiny, podle něj ať jsou děti.
Katolická církev požaduje sňatek v katolickém kostele a klade si stále ještě podmínku, že nekatolík musí přistoupit před sňatkem na dohodu, že děti budou katolíci. To jde snadno jen u jinověrců nábožensky lhostejných, ale nekatolík věřící to právem cítí jako násilí na svém svědomí. A stojí tu pak proti sobě dvojí svědomí – dvě rodiny. Každý chce mít po svém. K čemu to může být dobré? Vyhni se raději známosti s nekatolíkem, ušetříš si tím hned zkraje mnohé trampoty.
Poznal jsem i takový pokus o řešení: Necháme děti nepokřtěné, bez náboženství. Až vyrostou, ať se samy rozhodnou pro to či ono.
To je ovšem také zcela iluzorní řešení. Člověk se může rozhodnout jen pro něco nebo proti něčemu, co zná. Jakpak mají ty děti, když dorůstají, rozhodovat o tom, co nepoznaly?! Kdyby tato logika platila, pak by rodiče neměli ani dítě učit odmala mluvit, ať se v dospělosti rozhodne, jakou světovou řečí mluvit chce. Kromě toho: Čím nahradí tito lidé výchovnou sílu náboženství při výchově dětí odmala? Náboženská výchova probouzí v dítěti mravní řád; čím jej dětem nahradíš?
První rozhodnutí musí vždy rodiče udělat za děti. I před občanským zákonem platí, že rodiče rozhodují za nezletilé děti. To je povinnost rodičů. Až druhé rozhodnutí, v dospívání a dospělosti, to už si dělají děti samy.
Nepoznal jsem dosud řešení, které by ideálně odstranilo potíže smíšeného manželství.
Jeden chlapec mi také řekl: „Moje snoubenka sice v Boha nevěří, ale to mi nevadí. Však já si ji po svatbě vychovám.“ Taková představa je romantická bublina. Dávám za pravdu známému výroku, že muž spíš o něčem přesvědčí všechny ženy světa než svou vlastní manželku.
Jakási předvýchova je možná v době známosti, ale nepočítej s ní příliš v manželství. Nejen co do náboženství, v ničem. Je to základní chyba, která vede bezpečně ke katastrofě, když mladí v době známosti všem problémům zbaběle uhýbají, raději o nich nemluví a utěšují se jakousi představou, že po svatbě to vezmou pořádně do ruky.
Někteří nemoudří rodiče a přátelé je v úmyslu začít po svatbě s převýchovou druhého ještě utvrzují: „Víš chlapče, ty ještě neznáš, co jsou ženské zač, musíš začít hned po svatbě a pevnou rukou vládnout nebo budeš celý život chudák.“ Jenže nevěsta má také rádce a ti jí řeknou totéž: „Ty nevíš, děvenko, co jsou to chlapi. Musíš ho držet zkrátka – a hned od svatby, nebo z tebe udělá svou služku!“ A jsou-li ti dva mladí dost nezralí, aby na takové rady dbali, stane se jejich manželství bojištěm, věčným šermováním kdo z koho.
Vychovávej si ji – ale v době známosti, když spolu chodíte. Jestli se ti to nedaří, buď se rozejděte, nebo se smiř s tím, že budeš mít ženu takovou, jaká je. V manželství se sice také manželé navzájem vychovávají, ale jen podvědomě; spíš to lze nazvat sžíváním.
V této souvislosti si ještě promluvme o tom, co se nazývá falešným přizpůsobením.
Někdy jde chlapci „vychovávání“ dívky jako na drátkách. Má ho ráda, a tak se ochotně ba překotně přizpůsobuje jeho přáním, názorům. Vše, co je jeho, se jí jeví správné, nádherné. Je-li to jen citově podložené, bez rozumového zkoumání, bez souhlasu intelektu, je to vlastně určitá forma přetvářky. Taková dívka, která začne předstírat zájmy, které opravdu nemá, jen aby se mu zalíbila, ta se vydává na cestu nebezpečnou pro oba. Muž je samozřejmě nadšen učenlivou žačkou. Lichotí mu vychovatelské úspěchy. Jenže pro ni je to tanec na špičkách, a ten se vydrží jen chvíli. Pak přijde únava, křeč. Láska takové ženy, která se kvůli muži nutí do toho, co jí není vlastní, se brzo po svatbě změní ve zklamání. A často přímo v nenávist k manželovi, kterému není dost dobrá, jaká je a kvůli němuž se musí stále chovat jinak, než jak je zvyklá. A muž je rozčarován: uvědomí si, že se oženil s jinou ženou, než si představoval, ženou fiktivní.
Nepřeceňujte proto schopnost lásky, že změní natrvalo partnera. I dívky podléhají někdy takovým iluzím: když si ho vezmu, on bude jiný, já ho přeměním, zachráním.
Kolik děvčat si vzalo v této důvěře pijáka, lajdáka! Kdyby některá z vás, děvčata, také tak růžově smýšlela, přijďte se jen zeptat, jak ty před vámi dopadly.
Rozdílnost v názorech, ať na náboženství, ať na životní styl, není maličkost ani v době ekumenického úsilí. Takoví dva, kteří stejně uznávají autoritu Božího zákona, mravního řádu evangelia, takoví mají pevný základ pro společný život v manželství. Mají naději, že budou-li dosti pokorní, aby se dali vést Duchem Božím, vytvoří ze svého spojení kus Božího království.
Zajímejte se proto, mladí přátelé, o náboženství. Nahraďte zavčas dětské představy názorem dospělým, vírou z přesvědčení. Buďte stálými hosty u stolu Páně, neboť nejen o svatém Pavlovi, ale o každém člověku platí: „Milostí Boží jsem, co jsem.“
Pojďme teď společně prosit Pána Ježíše o tuto živou víru.

10. LÁSKA POD LUPOU – I

Zamilovanost není ještě láska

Začínáme dnes citátem z časopisu:
„Láska je víc než vanilkový cukr k oslazení a provonění života; je to základ světa a všeho bytí.“
Pěkný citát, a nadto ještě i pravdivý. Jenže co si pod láskou lidé všechno představují!
Týden před vánocemi kupuje mladý chlapec v květinářství osmnáct rudých růží – kus po desíti korunách. Usmívá se jako syn multimilionáře: „Víte, jí je dnes právě osmnáct!“
„Dělá to 180 Kčs,“ říká suše prodavačka. A když nadhodím: „Kolik to bude dělat, až jí bude šedesát?“ tu na mě jen pohoršeně zhlídne: „Co vy víte o lásce!“
Tož poslouchej, co vím o lásce.
Především umím rozlišit lásku od jejich předstupňů. Jako monumentální sousoší má soklový podstavec, na kterém stojí, a stupňovitý terén kolem sebe, tak i láska se buduje na předstupních.
První zájem o sblížení chlapce a dívky v době dospívání není ještě zdaleka láskou – je to jen vzrušení ze vzbuzeného zájmu.
Vzrušení může přejít v zalíbení a to je druhý předstupínek podstavce, na němž jednou může spočinout láska.
Když je takové zalíbení obohaceno nejen smyslovými, ale i citovými zážitky, vzniká zamilovanost, prudké vzepětí citů, a to může být vlastní sokl, podstavec pro lásku, ale láska to ještě není. V lásku může zamilovanost po delším vývoji teprve dozrát.
Teď si asi myslíš: „Má smysl zabývat se takovým rozlišováním, škatulkováním?“
Má, ba je nutné je znát, jinak se mladí lidé v sobě nevyznají a působí zmatky sobě i jiným.
Lékař cituje dopis chlapce vojáka: „Je mi jedenadvacet let a bojím se chodit s dívkou, poněvadž vím, že bych jí nebyl věrný. Mám totiž tu vadu, že jakmile uvidím děvče a trochu se na mě usměje, hned se zamiluji a slibuji jí hory doly. Tak rád bych si udělal vážnou známost a oženil se, ale asi bych zkazil život jí a sobě taky.“
Ten dopis je typický pro údobí mezi pubertou a dospělostí. Nebyl dospělý přes svých 21 let. Mluví o prudkém zamilování, ale neumí to ještě, je to jen vzplanutí chvilkovým zalíbením.
Zamilovaná je už autorka tohoto dopisu, sedmnáctiletá dívka: „Mám velkou lásku k jednomu chlapci. Ale známost s ním nemám. Vidím jej jednou týdně, ale nemám dosud příležitost s ním promluvit. Ani nevím, jestli on nějakou dívku má. Vím jen, že mu jedna hloupá káča nadbíhá. A tak se velmi trápím, pláču, jsem nešťastná a nic mě nebaví. Myslím, že umřu, jestli on s ní začne chodit.“
Dívka píše o velké lásce, ale láska to není. Obdivuje jej jen na dálku, myslí si, že ho má k smrti ráda, a přitom ho vůbec nezná. Kdyby se seznámili a ona poznala blíž jeho charakter, nálady, návyky, pak by se teprve mohla zamilovanost prohloubit v lásku, nebo by poznala, že není takový, jak si ho vysnila. Její citové vzrušení by se rozplynulo a rozešli by se.
To je ten rozdíl: U zamilovanosti je nápadná naprostá nekritičnost. Dobré vlastnosti partnera zamilovaný zveličuje, chyby a nedostatky opomíjí, nevnímá.
Naproti tomu láska, ta je kritická, ba přímo jasnozřivá. Ta je možná tam, kde jsou společné zájmy, kde je shoda v životních názorech, kde je přibližně stejná životní vyspělost, kde je shodný názor na svět, na náboženství, na politiku i na jiné základní otázky. Láska v sobě zahrnuje, jak si zítra povíme, i přátelství. Předpokládá také naprostou vzájemnou upřímnost a otevřenost. Tajnosti z jedné strany nebo nedůvěra z druhé strany znamenají zpravidla konec lásky.
Také si nelze představit lásku bez vzájemné hluboké úcty. Když jeden k druhému úctu ztratí, když se někdo před druhým shodí pošetilým a špatným jednáním, znamená to zpravidla i konec lásky.
Úcta mezi snoubenci a manžely předpokládá hluboké poznání druhého, všech kladů a záporů. I záporů, protože dokonalý není nikdo. Ale klady musí převažovat nad nedostatky a nedostatky nesmí být odpuzující, nesnesitelné.
V pravé lásce tedy jsou, jako u monumentální sochy, zahrnuty a spojeny všechny předstupně: zalíbení, zamilovanost i přátelství. A jenom taková láska je pravá a dostatečná k manželství.
Co říci o mládenci, který dívku poznal na čtrnáctidenní rekreaci na horách, pak za ní asi třikrát jel. Bydlela daleko a tak to zjednodušil tím, že do půl roku byla svatba. Ten ještě ze stadia zamilovanosti nevyšel; příležitost, aby ji poznal, neměl. Ten si bral jen svou představu, ideál, pomysl, bral si fantóma. Co pak s životem, co pak s manželstvím, když pozná až po svatbě, že ta z masa a krve, která se mu zabydlila v kvartýře, má daleko do jeho představ?
Zamilovanost, řečeno technicky, vidí na tom druhém jen karoserii, zevnějšek. Člověk se zamiluje vlastně jen očima, rozum je jako v narkóze. Každý kritik je nepřítel, i kdyby to byla vlastní maminka. Je-li zamilovanost opětována i z druhé strany, pak jsou oba přesvědčeni, že prožívají splynutí duší a lásku nebeskou a jsou ochotni se vzít bez bytu, bez nábytku, bez rozumu. A mají-li dost nerozumné rodiče, a je takových dost, kteří řeknou: „Jste dospělí, to je vaše věc, dělejte si, jak chcete.“ – pak se ti dva berou. A za půl roku se všichni diví: taková to byla velká láska, a už je po ní! Jenže ona to láska nebyla žádná, bylo to jen vzplanutí smyslů a citů, zamilovanost, a to je pro celoživotní spojení málo. Moc se milovali, ale vůbec se vlastně – kromě té karoserie – neznali.
Doktor Gröger píše, že když se berou zamilovaní, bere se vlastně šest lidí, kteří se navzájem neznají:
1. Mladý muž, jak on sám se vidí.
2. Mladý muž, jak jej vidí ona.
3. Mladý muž, jaký opravdu je.
4. Mladá dívka, jak se sama vidí.
5. Mladá dívka, jak on ji vidí.
6. Mladá dívka, jaká opravdu je.
Zamilovanost je slepá, opravdová.láska otvírá oči. A protože je to opravdu něco velikého, potřebuje čas, aby vyrostla.
Proto pomáhejme mladým lidem, aby se nebrali ukvapeně, aby měli známost dost dlouhou k tomu, aby zamilovanost mohla přerůst v lásku, to jest, až se budou znát, jací opravdu jsou.
Dnes jsme si ponejvíc povídali, co láska není. Zítra přijdou na řadu žhavá želízka: o tom, čemu se říká volná láska, o tom, zda jsou předmanželské zkušenosti pohlavního styku dobré nebo špatné. A teprve až uklidíme smetí falešných představ, dostaneme se k tomu, co pravá láska je: pilíř společného života s celoživotní nosností.
Uvažovat o věcech citu chladným rozumem není snadné. Prosme Boha, abychom to uměli a tuto příležitost k ujasnění názorů nepropásli.

11. LÁSKA POD LUPOU – II

Je volná láska opravdu láskou?

Známý organizátor studentských bouří v západních zemích, Rudi Dutschke, hlásal neúnavně, že teď je na studentech, aby vzali do rukou prapor revolučního protestu. Říkal, že dříve to byli dělníci, kteří revoltovali proti sociálnímu útlaku, ti však už dosáhli, co chtěli, a o víc se nestarají. Zbývá proto na studentech, aby bořili zastaralé systémy a zřízení, nejen ve sféře politické a sociální, ale v osvobození člověka od zastaralé morálky, za dosažení sexuální volnosti, práva na volnou lásku, totální revoluci proti poutům manželství a všem zastaralým institucím.
V jiné proklamaci práva na lásku se žádá:
„Žádáme svobodu pro ty, kteří se mají rádi. Chceme právo na vše, co působí potěšení. Mezi dvěma mladými je hlavní věc láska. Manželství je zbytečná formalita.“
Zní to vábivě, pokrokově, odvážně. Jistě jste taková hesla v různých podobách též slyšeli: ať se mládí vydovádí.
Pojmy jako mravní čistota, panenství, jsou horlivě zesměšňovány ve filmech, v literatuře, v písničkách a kabaretech.
K písničkářům se občas přidávají i politikové a reformátoři, jako například Bertrand Russell v knize „Manželství a morálka“, a pějí stejnou píseň: odmítají jakékoliv morální předpisy v oblasti sexu; vyhlašují Přirozenost s velkým P, to jest pohlavní pud a právo na ukojení, jak si to žádá.
Mladý člověk stojí ve víru těchto názorů a má se rozhodovat: Mají pravdu tato hesla? Nebo platí ještě mravní řád, jak v něm byl vychováván, jak jej uznávají rodiče? Co je dobré, co je špatné?
Především si připomeňme, že tyto názory nejsou v podstatě nic nového. Vždy v dějinách lidstva byli takoví, kteří opěvovali a chválili volnou lásku bez jakékoliv mravní odpovědnosti.
Studenti znají z hodin latiny literární produkt římského císařství, Ovidiovu knihu „Ars amatoria“, Umění milovat. Dodnes se tiskne renesanční „Dekameron.“ Rousseau a Voltaire pokračovali v boření mravních „pout“ a buržoazní osvícenství vneslo jejich myšlenky do měšťanských kruhů. Přes 19. století narostl tento myšlenkový směr počátkem našeho století do mohutného proudu liberalistického materialismu, který začal ovlivňovat masy lidí. Svoboda, rovnost – nejen v politickém smyslu, i v pohlavním životě. Německý psycholog Alex Comfort prohlašuje: „Jednoho dne snad dojdeme k přesvědčení, že čistota je stejně tak málo ctnost jako podvýživa.“ Říká „snad“ – zřejmě si není sám tím, co hlásá, zcela jist – ale hlásá to přesto. A zdůvodňuje takto: „Člověk je od přírody dobrý a svobodný, má nezadatelné právo na štěstí. Protože pohlavní láska může člověka vrcholně oblažit, nemá nikdo právo ji omezovat. Láska nezná žádné normy, je spontánní.“
Možná si říkáte, proč tu o takových věcech mluvit, je jasné, že to nejsou správné názory: to je přece sobectví a ne láska. Jenže takové názory vy, mladí, denně slyšíte, čtete. Kdybychom o nich zde pomlčeli, mohl by vzniknout dojem, že je neznáme, že stále jen žijeme a myslíme ve starých představách, že jsme nemoderní.
Známe tyto názory, slyšíme je; nelze je neslyšet. Jejich proroci jsou hlasití a hluční. A obléknou-li se přitom do řízy přesné, exaktní vědy, jako je matematika, pak přece hlásají vědecký názor na život a staří moralisté jsou nevědečtí.
Mám tu na mysli na příklad tzv. Kinsey – Report, sociologický výzkum sexuality. Provedli jej tři profesoři university v Indianě v USA. Průzkum se týkal 12 000 lidí, každý odpovídal na dvaadvacetistránkový dotazník, kde bylo 75 otázek. Devět let trvalo zpracování této akce, a když roku 1948 zveřejnili výsledky v knize o víc jak tisíce stranách, stala se naráz bestsellerem.
Číselné výsledky dotazníku jsou velmi závažné a zajímavé i z hlediska morálky, jenže autoři šli sami dál a pokoušeli se je zhodnotit do všeobecně platných závěrů a vytvořit tak novou morálku na vědecké bázi.
Výsledek jim vyšel takový: žádná morálka vlastně neexistuje. To, co dělá většina mužů a žen, je norma, je normální a tedy i mravné. Co dělá menšina – stanovili číslo: méně než 37 % – je nemravné. Jestliže víc než 50 % mužů a žen nežije zdrženlivě před sňatkem, je to tak normální, jestliže víc než 50 % manželů nezachovává manželskou věrnost, je manželství nemravná instituce a polygamie je normální a mravná.
Kinsey vyhlásil novou vědeckou morálku: morálku čísel. Četli to nadšeně mnozí – jak skvělé ospravedlnění všeho, co vyváděli a co se dosud nazývalo lumpárnou a nezřízeným životem!
Široký ohlas byl hlavně v anglosaském protestantském prostředí – čísla nelžou. V katolickém prostředí zůstali střízliví: že se mravní normy přestupují, to víme dávno i bez složitých statistik. Katolická církev má své zpovědnice. A koncil tridentský vyhlásil jasně článek víry, že žádný člověk není před Bohem bez viny.
Víme také, že se odedávna hodně krade. V poslední době spíš více než méně. A přece sebepokrokovější stát nevyhlásí reformu zákonů na základě statistiky: „jelikož víc než 50 % občanů krade nebo kradlo, jsou zloději řádní občané a zavřen bude ten, komu se prokáže, že je poctivec.“
Dobro je dobro a zlo je zlo, nezávisle na tom, co dělá víc lidí. Není omluvou pro špatné jednání poukaz na to, že to tak dělají mnozí. Desatero Božích přikázání platí bez ohledu na to, zda je zachovává menšina nebo většina lidí.
I kdyby měl Russell pravdu, když tvrdí, že většina mužů a žen má sklon ke střídání partnerů v lásce, pak zůstává dál v platnosti, že jedná nemravně ten, kdo opustí svou ženu a děti, když se mu nahodí příležitost k vystřídání partnera.
Zapomíná se tu totiž:
– Že k pravému štěstí z lásky patří také jistota a bezpečný pocit věrnosti.
– Že láska nepřestává u obou partnerů současně a ten, kdo opouští v honu za svým štěstím, zanechává zpravidla zlomené srdce a druhému způsobí trápení.
– Že výsledkem takového egoismu je bezmezné utrpení druhých.
– Že žádná statistika nemůže povýšit na mravnou a dobrou zásadu volné lásky, jakoby odporovat pudům a sexuálním vášním bylo nepřirozené, tedy i nemravné.
– Že výsledkem takové morálky by byla společenská džungle. A je-li tu s námi někdo, komu jsou pojmy „mravnost“ a „hříšnost“ lhostejné, kdo není věřící člověk, kdo se odvolává jen na přírodu a přirozenost a na to, co je zdravé a příjemné, tomu bych řekl:
Přirozeným důsledkem tohoto styku je dítě a to potřebuje k svému dalšímu vývoji rodinu, kterou ještě nemáš, ještě nechceš nebo nemůžeš založit. Říkáš, že umíš zabránit početí dítěte? Nucené předčasné sňatky svědčí, že máš jen pravděpodobnost – ne jistotu.
Říkáš, že Antigest, Baby-Pillen jsou bezpečné, neškodné? U čtyřicetiletých žen snad, těm už nějaký ten náznak husarského knírku ani tak nebude vadit, ale máš jistotu, že tyto protiženské hormony nic nenatropí v těle osmnáctileté dívky, která ještě není ani zcela tělesně v ženu vyvinutá? Máš jistotu, že tím neohrožuješ celé její ženství, zdraví?
Máš jistotu, že v případě nechtěného těhotenství neztratí dívka a ty s ní nervy a hlavu a nerozhodnete se pro potrat: zabití dítěte a ohrožení zdraví a plodnosti tvé dívky? A necháte-li si dítě, pak to zkomplikuje život jak vám dvěma, tak uvalíte nečekanou zátěž na rodiče.
Jen si přehlédni ten růženec nezdravých, negativních důsledků tvého tzv. práva na volnou lásku. I kdybys byl nevěřící, vidíš: Co plodí zábavu jednomu a trápení jiným, je zlo. My křesťané tomu říkáme hřích a víme, že zlo, hřích, není cesta ke štěstí ani k přirozené radosti.
Věřte, mladí přátelé, není to zkostnatělá zaostalost ani staromládenecká nebo staropanenská nepřejícnost, když křesťanská morálka odmítá volnou lásku, tj. vztahy k druhému bez převzetí odpovědnosti za něj. Neodpírá člověku právo na štěstí, ale chce štěstí pro oba partnery, pro všechny, ne jen pro jednoho, a to je možné jen při respektování mravního řádu, mravních zásad, které chrání společnost před sobeckou poživačností jednotlivce.
A zda je v lidských silách umět čekat, ovládnout se? Je. A darem víry věřícího je, že to usnadňuje, že tuto sílu nabízí.
Pojďme tedy společně ke Kristu a prosme jej:
– o dar, milost rozeznávání dobrého a zlého;
– a o dar, milost síly k vytrvání v tom, co je správné.

12. LÁSKA POD LUPOU – III

Je manželství hrobem lásky?

Nevím, kdo první přišel s těmi hesly: „Manželství je hrobem lásky, proto pryč s manželstvím! Láska nesnese omezení, proto má každý právo na volnou lásku!“
Včera jsme hovořili o tom, jak se toto heslo stalo v nedávné době populární, jak se snažilo odsunout dosavadní morální názory do starého haraburdí.
Ale právě tyto extrémní názory, které odmítají křesťanskou morálku, podaly svou očividnou sobeckostí důkazy o správnosti, platnosti a nutnosti morálního řádu. Proto po občasných hnutích za volnou lásku přichází zpravidla reakce – úsilí o upevnění rodiny a manželství, o hledání lásky skutečné a odpovědné.
A myslím, že můžeme tvrdit, že do takové éry vstupuje lidstvo ve svém vývoji právě nyní. Nyní, řekneš nedůvěřivě, v době, kdy většina zemí uzákonila rozluku manželství, kdy celý svět sledoval, jak i katolická Itálie se domáhala všemi silami práva na rozluku manželství? To je přece znamení úpadku!
Chtěl bych právě na tom dokázat, že je to zároveň znamení, že se od manželství vůbec cosi velkého očekává, totiž realizace vzájemné lásky, že snaha o rozluku vychází ze zklamání tam, kde se toto očekávání nenaplnilo.
Podívejme se na manželství očima moderní vědy, dnes všeobecně uznávané teorie evoluční – vývojové, a sestavme si vývojovou linku dnešního manželství.
– Nejnižší organismy se množí jednoduchým dělením: stejná substance se stále stejně reprodukuje, množí na další stejné buňky.
– Na vyšším stupni se spojují už odlišené samčí a samičí zárodečné buňky a vzniká nový organismus – třeba rostlina – ale ten nemá jiný účel, než zase vydat semeno.
U většiny zvířat je pokrok: u samečka se vyvíjejí agresivní a bojovné vlastnosti, samička se stává ochránkyní a pečovatelkou o rodinu. Vyvíjí se vztah mezi matkou a dítětem, i vztah mezi rodiči: setkávají se nejen pro chvíli oplodnění, ale vedou po dobu péče o mláďata a někdy i trvale společný život ve dvou s dělbou práce a starostí. To je už začátek manželství.
U lidí lze sledovat druhou vývojovou linii, opačnou: od spojení a vzájemné vázanosti k osobní svobodě v jednotě.
Nejprimitivnější manželství začínají tam, kde byl vrchol zvířecího vývoje: ve společenství pro plození dětí a vzájemnou ochranu života.
Pak se uvolňuje především muž, jemuž biologická funkce množení a péče o potomstvo nezaberou tolik času. Manželka zůstává ještě v době klasické kultury řecké jen hospodyní a vychovatelkou, domácím tvorem. Intelektuální rozhovor vede Řek s hetérou, ne se svou ženou.
Křesťanství dalo ženě nebývalou důstojnost. Prohlašuje ji za rovnou manželovi. Avšak toto pojetí se prosazuje zvolna a obtížně. Celá literatura románů o lásce má stále stejné téma: velká láska, to je milenka, ne manželka. Vzpomeňme na Tristana, Novou Heloisu, Annu Kareninu a bezpočet dalších. Manželství se nekritizuje, nerozvádí, bere se jako daný nutný stav, ale nic se od něho nečeká. Bere se tak, jak říká Rochefoucauld: „Je mnoho klidných a dobrých manželství, jenže se v nich nezažije nic velkolepého.“
Teprve v nové době dochází vývoj tak daleko, že se začíná právě v manželství očekávat veliká láska, zážitek něčeho velkolepého. Po tisíciletí rozvody prakticky neexistovaly, protože se od manželství nic takového nečekalo.
Jsme nyní v této dějinné situaci: na dobré manželství se kladou nejvyšší požadavky, prožití nejvyššího štěstí a souladu, ale většina lidí neví, jak toho dosáhnout, jak si takové manželství vytvořit.
Máme už dobrá, šťastná, harmonická manželství tam, kde vzájemný vztah je pravou láskou. A stále víc si uvědomujeme, že toto velkolepé spojení lásky a manželství je možné jen skrze velikou Boží milost, skrze veliké požehnání, které Bůh manželům přislíbil.
Je to opravdu nový objev? Teoreticky ne. Ale prakticky teprve nyní začíná docházet k důslednému ocenění a zhodnocení manželství po všech jeho stránkách: biologické, sociologické, psychologické a teologické.
Po stránce biologické: vždyť donedávna mnozí prohlašovali manželskou lásku za hřích, neslouží-li přímo účelu plození, a tak vytvářeli nepřirozené prostředí buď nucené zdrženlivosti v obdarovávání vzájemnou něhou a láskou, nebo úzkostné stavy, neurózy a neklid svědomí z hříchu zneužívání manželství.
Po stránce sociologické dochází též teprve teď k novému zhodnocení. Říkalo se sice vždy, že rodina je základ národa, ale hnutí za emancipaci a zrovnoprávnění ženy vedlo vlastně k rozbití rodiny. Ženám dávalo právo, ba vlastně pro rodinu neúnosnou povinnost pracovat a být výdělečně činná stejně jako muž, aniž by muž chtěl a byl vůbec schopen dělit se s ženou napůl o rození dětí, jejich výchovu a péči o domácnost. Péče ženy o domácnost se za práci pro národ užitečnou nepovažovala a ženy v domácnosti měly v mnohých státech postavení rovné s nepracujícími, s těmi, kdo nedělají nic – jak v ohledu pojištění, tak v ohledu důchodového zabezpečení a jiných práv pracujících. Teprve z osudů manželských partnerů a dětí z takových domácností, kde žena, plně vytížena svým povoláním, přestala plnit funkci společnice muže a vychovatelky dětí, teprve z rozvratů rodin, asociálních zjevů u mládeže, teprve teď dochází k zhodnocení toho, co žena dělá důležitého v domácnosti. Dochází konečně, že to je také práce důležitá pro celou společnost. Začínáme chápat, že „domácnost“ neznamená jen hrnce a smeták, ale i mezilidské vztahy členů rodiny.
A to jsme u zhodnocení psychologického: Má-li muž doma klid, pohodu, jestliže se doma zotaví, odpočine si, vypadá jeho práce na druhý den jinak, jeho tvůrčí síly se jinak rozvíjejí. Stejně tak se došlo k poznání, že děti z jeslí a domovů se nevyvíjejí přirozeně, že jsou neurotické, asociální, vykořeněné, deprimované. Sebevíc hraček a banánů jim tam nenahradí maminčinu náruč a tátovu bezpečnou ruku, které se lze pevně chytit. Vzpomínáme na burcující pořady v naší televizi, které vedly k pokusu o zřizování dětských vesniček S.O.S., kde by se dětem dostalo alespoň náhradního rodinného prostředí.
Také hlubší teologický pohled na manželství je patrný. Muž a žena jako jedna bytost, jedno tělo před Bohem. Muž jako symbol Krista – Spasitele, žena jako obraz církve, oba dárci štěstí časného i věčného.
Stojíme teď před velkou úlohou, jak tento velkolepý všestranný obraz dobrého manželství objasnit mladým lidem a naučit je takto ho prožívat. Ne už jen nutnost k zachování rodu, ale Bohem chtěný a zamýšlený optimální způsob existence člověka, jakési lidské spodobnění Boží trojjedinosti v trojici otce, matky a dítěte.
Ne tedy už manželství jako chomout, to jest ztráta osobní svobody, ne už jako léčka, do které se spadne neopatrností. To jsou zastaralé představy z minulých generací. Ale manželství jako rozvinutí svobody v lásce, jako rozvinutí osobnosti v doplnění o vlastnosti druhého pohlaví, jako obohacení jedince v intimním spojení a nejbližšími bytostmi, které jsou pokrevní součástí vlastní osoby.
Kdo můžeš chápati, chápej.
Pojďme společně prosit Ježíše Krista, abychom v jeho Duchu správně chápali velikost manželství, abychom je uměli správně založit a do plné krásy rozvinout.

13. LÁSKA POD LUPOU – IV

Co je pravá láska?

Po čtvrté si bereme lásku pod lupu. Rozlišili jsme nejprve kamarádství a přátelství. Pak jsme odlišili předstupně: Zájem, zalíbení, zamilovanost. Odmítli jsme volnou lásku proto, že to není vůbec láska, ale čiré sobectví. Včera jsme si dokázali, že manželství není hrobem lásky, ale prostorem k jejímu rozvinutí. Dnes si tedy položme otázku:
Co je pravá láska?
Chceme-li tomu porozumět, musíme znovu začít rozlišovat. Manželská láska má tři složky, a kdo si je plete nebo kdo je staví proti sobě, místo aby je skládal v jeden celek, ten neporozumí a upadne do těžkostí.
Každý živý člověk má složku tělesnou, duševní a duchovní. Živý organismus, kterému se říká manželská láska, má také trojí složku: tělesnou – říká se jí sexus, sexuální; složku duševní – té se říká eros, erotická; a konečně složku duchovní – řecky se nazývá agapé.
Nejprve o složce tělesné, sexuální, pohlavní.
Jako všechny tělesné funkce, není ani tato zaměřena jen na jednu osobu, ale na vše, co ji vzrušuje, podobně jako se nám začnou sbíhat sliny, když vidíme, že se vymačkává citrón, bez ohledu na to, zda ten citrón patří mně nebo sousedovi. Není to určitá osoba, která tu vzrušuje, ale neosobní pud – sexappeal. A cílem není také ten druhý, ale sebeuspokojení. Sexus je v podstatě egoistický. Tím však nechci sexus snižovat. Je to stejně důležitý, Bohem daný a chtěný pud v člověku, jako chuť k jídlu a potřeba dýchání. Je však – jako každý pud – slepý a hluchý, musí být ovládán a držen v řádu. Když se neovládá, může být škodlivý stejně, jako kdyby se někdo nezřízeně poddával mlsné chuti a přecpával se jídlem.
Ta druhá, duševní složka lásky, eros, erotika, zaměřuje se naproti tomu k duši partnera. Vzrušení tu nevyvolává neosobní pohlavnost, ale to, jak se určitá žena usmívá, dojímá tón jejího hlasu, gesto ruky, držení hlavy, krok. Obdobou tohoto šarmu a graciéznosti ženy je u muže rytířská dvornost, gentlemanství, mužnost, síla. Erotika nesměřuje k pouhému sebeukojení, ale k službě, darování se druhému, k sjednocení, sblížení. Erotika je více altruistická, ale je to altruismus ve dvou, jakési sobectví v páru: my dva si stačíme. Eros vede k tomu, čemu se říká hra lásky, umění lásky a co někteří mrzutí lidé zavrhují jako zbytečné, protože samoúčelné. Ale každé umění, každé umělecké dílo je také často samoúčelné, neslouží žádné praktické potřebě, je to hra, radost z krásy. A smyslem pro hru, krásu, erotiku se člověk liší od zvířete. K lidské lásce patří víc než zvířecí vážnost, s jakou pes hryže kost a býk pečuje o potomstvo.
Erotika je Boží dar člověku a člověk ji má rozvíjet jako vpravdě lidské umění. Kolik erosu je třeba v Bibli – v Šalomounově Velepísni. K bídě naší doby však také patří, že lidé, hlavně muži, tuto složku lidské lásky většinou neznají a zaměňují ji, i v řeči, běžně se sexuálností.
Proč je to tak? Sex je vrozený pud, erotika se musí vychovávat, rozvíjet, pěstovat, jako každé umění. A rozvíjí se teprve tam, kde je ovládán sex. Proto se mnoho mužů projevuje v manželství jako sexuální siláci, ale erotičtí idioti. Způsobí tím, že si jen znechutí takové ženy, které jsou založeny spíš eroticky než sexuálně, a těch je většina.
Je to podobně jako s elektřinou: síla elektrického potenciálu je podmíněna dobrou izolací vedení. Je-li izolace špatná, dojde k výboji a potenciál klesne na nulu.
Mnozí si myslí, že požadavek ovládání pohlavního pudu – sexu – je jen nahodilý, svévolný náboženský předpis. Toto přirovnání s elektřinou může pomoci pochopit, že tomu tak není, že je to nutnost k rozvinutí plné a hluboké lásky muže a ženy. K prožití hlubokého zážitku lásky je potřebí nejen vzrušení pudu, ale i vysoké napětí něhy, erotiky, umění hry lásky. A to nelze bez patřičné sebevlády, bez ukáznění – ne potlačení! – pohlavního pudu.
Řekli jsme si, že láska má ještě třetí, duchovní stránku, kterou nazýváme řeckým slovem agapé, protože nám v češtině přesný výraz pro to chybí. Přibližný název je – přátelství.
Těžiště sexu – pohlavnosti, spočívá v JÁ. Těžiště erotu je v MY DVA. Těžiště agapé leží za párem – je v ON. Spočívá v pocitu zodpovědnosti a péče ne o sebe, ne o nás dva, ale o NI – o NĚHO v zodpovědnosti před Bohem.
Agapé je zdrojem té podivuhodné, neochvějné věrnosti, která dokáže stát pevně při tom druhém i v době krize, když zhloupne a začne vyvádět, být nevěrný, zlý, protivný.
Agapé miluje toho druhého, protože je tu, ne proto, jaký je. Kdosi vyjádřil rozdíl mezi erosem a agapé takto: Mám tě rád, a proto si tě vezmu za ženu. To je láska erotická. Agapé: Vzal jsem si tě za ženu, a proto tě mám rád. To už pak má muž ženu rád nejen pro její půvab, žena muže nejen pro jeho inteligenci.
Agapé není tak těsně vázána na rozdíl pohlaví. Svatý Pavel to říká slovy: „To už pak nejsou jako muž nebo žena, ale všichni jsou jedno v Kristu Ježíši.“
Agapé je nosná síla přátelství.
A zase si musíme zdůraznit, že tu nestavíme nějaký žebříček nižších a vyšších forem lásky. Nechceme tvrdit, že přátelství je něco zbožnějšího než sexuální a erotický vztah! Naopak: všech tří složek v rovnováze je stejně třeba k té velkolepé věci, která se nazývá manželskou láskou. Manželé se stanou, jde-li vše dobře, nejlepšími přáteli, ale zlé je, když jen přáteli. A zlé je také, když jejich vztah spočívá a je udržován jen sexem, jen erotikou.
Dobré manželství je vpravdě něco velkolepého, něco nadlidského. Je to víc než pohlaví, víc než erotika, víc než agapé – přátelství. Celek je vždy víc než součet jednotlivých dílů.
Manželství není jen splynutí duší, není jen splynutí těl. Jeho účelem není jen plození a zachování lidstva, jeho účelem je i ono samo. Je to splynutí dvou bytostí, dvou existencí v jednu, splynutí jejich minulosti i budoucnosti v jedno jsoucno před Bohem.
Když se muž a žena rozhodnou, že prožijí svůj život společně, a dají to veřejným úkonem sňatku najevo, pak manželství vzniká. Ale v okamžiku vzniku je jako novorozeně, slaboučké a nevyvinuté. Potřebuje léta k dospění a vývoji. Denně však vyrůstá a stává se stále více tím, co zamýšlel Bůh.
Manželská láska vyrůstá ze slunných dnů ve chvílích něhy i ve starostech o denní věci. Vyrůstá, když spolu stojí nad prvním dítětem, když dítě dělá první kroky z náručí matčina do rukou otcových. Vyrůstá ze společné starosti nad nemocí dítěte.
Někdy na sebe manželé tvrdě narazí. Nemohou pochopit, nemohou uznat, nedovedou ustoupit, padnou tvrdá slova. Ale oba cítí, jak je jim oběma z toho zle, a zase se najdou a stydí se za tvrdé lebky.
Manželská láska vyrůstá ze společných zážitků, ze společné minulosti. Ale nejen z minulosti, i jejich budoucnost je společná: spolu plánují, spolu se těší, spolu nesou nejistotu, co přinese zítřek.
Rozumíš už, proč manželství je nerozlučné? Copak lze rozdělit společnou minulost a společnou přítomnost rozdělením budoucnosti? Roztrhnout tak srostlé životy lze jen za cenu zmrzačení obou. Z obou zbudou jen lidská torsa.
Teprve muž a žena dohromady jsou celým člověkem, celým obrazem Božím. A jejich láska zobrazuje, zviditelňuje lásku Boží. Ježíš se často nazýval ženichem.
Tak činí manželská láska skutečnou a věrohodnou lásku Boží. Proto pamatuj: Od tvé lásky a věrnosti v manželství závisí, jaký obraz o lásce a věrnosti Boží je schopen si učinit tvůj partner.
Manželská láska má význam v čase i ve věčnosti.
Je-li tomu tak, proč kněží zůstávají celibátní?
Kdybychom zůstávali svobodní, celibátní, pro pohrdání manželstvím, bylo by to gesto ubohé a k ničemu. Oběť je jen tehdy veliká, když se dobrovolně vzdáme věci veliké, které si ceníme.
Tak jako manželství je riskantní pokus, je riskantním a velkým pokusem i naše dobrovolné bezženství.
Vzdáváme se největší z věcí lidských v naději za dosažení věci nadlidské: darování se v lásce všem.
Pojďme tedy společně prosit Boha, dárce pravé lásky, abychom jí měli všichni dostatek. Vy v manželství i my v kněžství.

14. LÁSKA V DOBĚ ZNÁMOSTI

Žádný rozumný člověk si nesedne za volant auta, dokud se nenaučil řídit. Nikdo nebude chtít pilotovat letadlo, dokud se nenaučil technice a pravidlům létání.
Ale mnoho mladých lidí chce pohlavně žít a domáhá se práva na lásku bez zábran, bez zvládnutí pravidel, která stanoví morálka. A „pohlavní život se zvládá tak těžko jako tryskové letadlo“, říká Ferriére v knize Tělo i srdce. Není divu, že je tolik katastrof, odmítají-li mladí mravní řád jako omezení své svobody a práva na lásku.
Následkem jsou nucené sňatky, nezralá manželství, rozluky nebo nevyvedená manželství, ve kterých manželé vedle sebe stárnou a jsou si čím dál lhostejnější a protivnější.
Předpisy křesťanské morálky, to není sbírka puritánských zákazů, sestavená nepřejícnými lidmi bez srdce. Jsou to spíš směrovky, které vedou lidi k umění pravé lásky, neomezené na jedinou pudovou složku. Mravní řád je návod k umění krásného milování nejen na chvíli, ale na celý život. Prohřešky proti mravnímu řádu jsou prohřešky proti právě té velké lásce, jíž se ti nedočkaví dovolávají.
Zacházet s ženou jako s hračkou, kterou lze po hře odhodit, to je hřích proti lidskosti.
Někdy je to doslovné vyděračství. „Jestli mi to nedovolíš, tak mě nemáš ráda.“ – „Ale mám,“ tvrdí ona. – „Tak to dokaž, nebo si najdu rozumnější!“ – Milé děvče, jen ho nech, ať si jen jde. Mít jednou vyděrače za manžela by nebyla žádná slast. Stát se jeho hračkou – to je pod tvou čest i hrdost, to je cesta ke katastrofě, které se říká manželství z musu; cesta k životu v hádkách, kdo koho nachytal.
Statistiky tvrdí, že devět z deseti mladistvých, tj. neplnoletých manželství se uzavírá nuceně. Svědčí o tom stejně i pobledlá líčka nevěst a zakaboněné tváře mladistvých ženichů.
A tytéž statistiky dosvědčují, že každé druhé z těchto mladých manželství je do dvou let zase rozvedeno: on má na krku alimenty, ona nechtěné dítě, oba zkažený život.
Takto si křesťanství krásné mládí a velikou lásku nepředstavuje.
Na co tedy mají lidé právo, když spolu chodí? Copak nemají právo na lásku, ani když se mají rádi a myslí to spolu doopravdy?
Křesťanství neúnavně hlásá, že Bůh stvořil člověka proto, aby byl šťastný, že člověk má na štěstí plné právo. Ale dosáhnout toho štěstí, a trvalé, lze jen respektováním Božího řádu v přírodě a ten spojení dvou lidí vysoce cení: jako trvalé a celé odevzdání se jednoho druhému. Tomu se právě v běžné mluvě říká manželství: trvalé a celé odevzdání se jednoho druhému.
Žít po manželsku bez manželství neschvaluje ani seriózní lékař, ani křesťanská morálka.
Státní zdravotnické nakladatelství vydalo knihu Besedy se snoubenci. Pohled lékaře, i když je nevěřící, je shodný s názorem křesťanské morálky. Píše: „Mladí lidé by měli vědět mnohem víc o tom, co je láska a čím se liší od pouhé tělesné přitažlivosti, smyslné vášně. Měli by vědět o zdravotním a sociálním nebezpečí nahodilých pohlavních styků před manželstvím. Část mladých lidí s nimi začíná příliš brzo. Je to nedobrý jev. Vede k častějšímu střídání partnerů a tím k ochuzení a zploštění citového života: v honbě za láskou nakonec vůbec nepoznají, co láska je. Pohlavní akt se pak sníží na nevýznamný úkon tělesné potřeby. Teprve s dosažením plné tělesné a duševní dospělosti umožňuje plně prožívat opravdovou a hlubokou lásku. A hranice plné tělesné a duševní dospělosti se zdaleka nedosahuje v osmnácti letech – plnoletosti podle zákona – ale většinou daleko později, až po dvaceti.“
Tolik lékař – ateista, tedy „nezatížený“ křesťanskou morálkou. A říká totéž, co my křesťané.
Často také slyšíme argumentování, že je třeba, aby si snoubenci před manželstvím vyzkoušeli, zdali jim to spolu dobře půjde: „Ani boty si nekoupím bez vyzkoušení, jestli mi padnou, jak bych to měl opominout při vybírání partnera pro život?“
To je mylná úvaha. Manželský život má rozhodující složku v duševní shodě; tam zkoušej, bude-li mezi vámi shoda v názorech, ve vzájemném porozumění. Jestli ano, pak buď klidný – vyvine se mezi vámi shoda i po stránce tělesné. Říkám vyvine – tato shoda nezávisí jen na tělesných věcech, ale právě víc na duševních – nejen na sexu, ale i na erotice – a rozvíjí se teprve a roste, jako rostlina.
Žena není aparát, přístroj, který by se dal vyzkoušet, otypovat, zda dobře funguje – třeba jako vysavač. Žena není stroj, ale obraz Boží, jako muž.
Chtít vyzkoušet partnera před svatbou je totéž, jako chtít vyzkoušet padák tím, že s ním skočíš z deseti metrů.
Důkaz umění zdrženlivosti a sebevlády už před manželstvím by měla žádat po chlapci každá žena. Vždyť v manželství jsou také doby, kdy bude muset žádat po muži zdrženlivost.
A ještě něco: co říci na společnou dovolenou ve dvou? Přiběhla dívka a ptá se: „Otče, můj chlapec má nový motocykl. Pozval mě na společný výlet. V pátek vyrazíme, večer už jsme v Malé Fatře. Celá sobota a nedělní dopoledne bude na toulání, večer zpět. Řekla jsem mu, že se zeptám doma, co na to naši říkají. A u nás je z toho hotový rozvrat. Babička říká, že nesmím, že by to byl hřích. Maminka je také proti, že by mě lidé za to pomlouvali. Tatínek říkal, ať jen jedu, že aspoň budu mít příležitost svého chlapce líp poznat a že si na sebe zvyknem. A mladší bráška říká, že kdyby měl děvče a nechtěla s ním jet na víkend, že by se s ní hned rozešel, protože je hloupá a dá na předsudky. Co z toho je správné? Mám jet?“
A tak je nutno vysvětlovat. Řídit se ohledy, co by řekli lidé, je špatné – lidské úsudky nebývají vždy správné. Řídit se máme zákonem Božím, ne míněním lidským. Že by to byla ta nejlepší příležitost k hlubšímu poznání chlapce, to se mi také nezdá. Celý život není sváteční výlet, kdy je pohoda a dobrá nálada. Víc příležitosti k poznání budeš mít, jestli výlet odmítneš. To pak poznáš, jak se chová, když není po jeho, když mu to nevychází – a takové situace budou v manželství častěji. A jestli se zachová, jak mínil bráška, a pohrozí rozchodem, pak ho nech běžet, to tě pak nemá rád, jak si myslíš.
Má tedy pravdu babička, že je to hřích? To také ne. Byla by to příležitost ke hříchu. Dokud spolu máte jen známost, pak se takové příležitosti vyhýbej. Mohli byste na takový výlet oba doplatit, i když se dušuješ, že jste oba správní a na nic špatného nemyslíte. Ono stále ještě platí, že příležitost dělá zloděje. Jeďte na výlet, ale ve větší partě, kde by vás bylo víc dobrých kamarádek a dobrých děvčat.
Dojde-li přesto k situaci, že jedete někam spolu sami, pak mějte na paměti, že opravdová láska umí čekat. Že právě čekáním se láska zintenzivňuje a rozvíjí ve stále hlubší zalíbení, sexus se obohacuje a eros se prohlubuje v agapé, v přátelství a pospolitost na život a na smrt.
Opravdová láska umí čekat. Prosme dnes Boha, aby dal těm starším moudrost při radění a těm mladším trpělivost a pevnou sebevládu, v níž by jejich vztah mohl dozrát v lásku opravdovou.

15. VÁŽNÁ ZNÁMOST

Hned na začátku těchto rozhovorů jsme si řekli, že je chyba, když se mluví o vážné známosti, sotva dva mladí začnou spolu chodit. Vážná známost je to až tenkrát, když se opravdu poznají, a k tomu je třeba přiměřené doby. Když se pak slepá zamilovanost změní ve vidoucí lásku, když k přitažlivosti sexuální přistoupí prohloubený vztah erotický, když seznají, že se shodují v základních názorech na život, svět, náboženství, že si odpovídají inteligencí a společnými zájmy, že se mohou stát dobrými přáteli a partnery na celý život, pak je možno mluvit o vážné známosti, požádat o ruku, zasnoubit se.
Při tom má dojít k prohovoření a srovnání představ, jak si oba společný život představují.
Některé věci musí pomáhat řešit rodiče z obou stran na společné poradě: Především otázku bydlení.
Takové věci se nemají nechávat na poslední chvíli před svatbu a tím spíš ne až po svatbě. Poznal jsem takové sňatky, kdy on bydlel dál u svých rodičů a ona také u svých, protože jim nikde nechtěli dát místnost. A jiný případ, kdy měsíc bydleli u jeho rodičů a měsíc u jejích rodičů, protože obě rodiny paličatě trvaly na tom, že musí bydlet u nich.
Obě manželství se nakonec rozpadla. Není divu. Nemohl začít proces sžívání, záběhu, vytváření společných návyků života ve dvou v určitém prostředí, ve svém vlastním světě, podle vlastních zákonů. Nebylo kde učit se hned od začátku nést břemena jeden druhého.
Málo je těch šťastných, kteří se hned po svatbě stěhují do vlastního bytu. Většinou jim ti nebo oni rodiče nabídnou, že se sami uskrovní a uvolní jim ze svého bytu jednu místnost. Bude to stísněné. Ale když si mladí nechají vypravovat od starých lidí, jak vychovali pět – osm dětí v jedné místnosti, když si prohlédnou v časopisech obrázky brlohů a periferních bytů v západních velkoměstech, nebo jestli znají jako já mladý pár, který bydlel 4 roky i s děckem v garáži bez okna a bez vody, pak se budou i v jedné místnosti cítit dobře a nebudou se litovat.
Zatímco v otázce bytu se kandidáti svatby zpravidla bez přímé pomoci rodičů neobejdou, pak ostatní otázky by si měli prohovořit a dohodnout už sami podle svého. Mínění rodičů by tu mělo mít už jen váhu poradního hlasu, ne už rozkazu.
Především musí oba zkoumat, mají-li stejný názor na děti. A to ještě dřív, než dojde k zasnoubení. Kolik tu bývá roztodivných názorů! Jsou počtáři, kteří si vyčíslí, že náklad na vychování jednoho dítěte do 18 let představuje dvě embéčka, a proto jsou pro ta dvě embéčka a žádné děcko. Jsou opatrníci, kteří říkají: děti ano, ale to auto napřed. A jsou snoubenci, ochotní přijmout děti jako dar Boží.
Jsou-li mladí rozumní, shodnou se už předem a řeknou si: Bez dětí bychom za čas zívali nudou a omrzelostí. Jedno dítě je dobré jen pro strach při každé nemoci a pro trápení s jeho sobectvím. Tedy dvě, dál se uvidí.
Odkládání rodiny je nerozumné jak pro riziko, že napřed odmítané děti často nepřijdou ani později, když by je už chtěli, tak proto, že čím starší jsou rodiče, tím obtížnější je to s dětmi, nejen s maličkými, ale i s dospívajícími: muž už má před penzí – a děcka ještě ve škole, nejvíc potřebují. Tedy mu nezbývá než vydělávat, vydělávat až do infarktu.
Raději přijměte děti přirozeně, jak přijdou: jedno za druhým, dvě nebo víc; kolik si troufáte nejen zplodit, ale i zodpovědně vychovat. Pak dědí jedno po druhém šaty a věci, i výchova je jednodušší.
Mladým rodičům je snadné to, co starším jde na nervy. Když už je tu víceletý návyk života jen ve dvou, pak se dítě přijímá ne jako rozhojnění lásky a dar, ale jako rušitel domácího klidu a vetřelec.
Kromě otázky kolik dětí a kdy, měli by si mladí ještě před zásnubami ověřit, zda najdou způsob společného hospodaření s penězi.
Potkal jsem mladé manžely, a když došla řeč na finance, ona zašvitořila: „U nás je to jednoduché: co vydělá manžel, to je naše. Co vydělám já, to je moje. A je to.“
Naštěstí jsou takové hlavičky mezi ženami výjimkou. Většina žen má větší smysl pro hospodárnost než muž, má také lepší přehled o tom, co je doma potřeba, a tak ve většině domácností je držitelem rodinné kasy žena.
Stalo se mi nejednou, když jsem snoubencům před svatbou o těchto věcech mluvil, že se na sebe usmáli a řekli: „Tohle u nás už funguje od té doby, co jsme se zasnoubili. My už máme společnou kasu i pokladníka.“ Tak je to dobré, takoví mají o jedno nebezpečí neshod po svatbě méně.
Dále si mají mladí lidé, ještě než se zasnoubili, ujasnit, zda se shodují v názoru na to, co je manželství a jakou chtějí mít svatbu.
Stalo se při poučení snoubenců, týden před zamýšlenou svatbou. On nebyl věřící, a tak jsem začal vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi svatbou na radnici a svátostí manželství v kostele. Na radnici je to občanská smlouva a ta se může uzavřít, když to oběma partnerům vyhovuje, nebo zrušit, když to některému přestane být výhodné. Ale svátost v kostele je spojení dvou lidí v lásce na celý život a pro celý život, nejen pro dobré chvíle, ale i pro společné zvládání zlých chvil a situací. Kdyby se někdo oženil s úmyslem, že to s tím druhým zkusí, a když mu to s ním nebude „pasovat“, však se může dát rozvést, pak by s takovou mohl jít na radnici, ale ne do kostela. – Načež ženich se k úděsu nevěsty zvedl a prohlásil, že přesně to je jeho představa o manželství a že proto na faře nemá co dělat.
Nevěsta se zřejmě, když s chlapcem chodila, takovým zásadním rozhovorům vyhýbala, a tak si připravila šok místo svatby.
Mají mladí lidé před zásnubami mluvit také o své minulosti?
Kolik mladých lidí se sužuje takovými otázkami! Našel konečně tu pravou, ví to, má ji rád. Ona jeho také a vidí v něm rytíře bez hany, ideál mužství. A on chce opravdu hoden její lásky být, ale vždy takový nebyl: jako výrostek se z hloupé ctižádosti vyrovnat jiným klukům zapletl do party, jejíž siláckost je přivedla k vykrádání trafik a chat. Skončilo to před soudem. Má z toho poučení na celý život, je už z toho vyléčen, ale bude mu ona věřit, že už je jiný?
Kolik různých poklesků může být v minulosti chlapců a děvčat. Povědět o tom? Zamlčet? Platí tu, že co oči nevidí, co uši neslyší, to srdce neželí?
Zde je odpověď nepochybná: povědět. Láska, která neumí odpouštět, je jen klam. Láska přijímá toho druhého tak, jak je. Oženit se, provdat se, znamená přijmout toho druhého cele – jeho minulost, přítomnost i budoucnost.
Lež a láska mají sice stejná začáteční písmena, ale jinak nemají společného nic, jsou nepřátelé. Kde je jedno, není a nemůže být druhé.
Povědět o sobě pravdu není tak příliš hořká pilulka, protože osvobozuje. Osvobozuje od strachu, že dřív nebo později se to ten druhý stejně doví, a jak teprv hořce by znělo potom: Proč jsi mi o tom nic neřekl? Takové zamlčení postaví neviditelnou, ale citelnou zeď mezi oba partnery. Když ke mně upřímný nebyl, je upřímný teď?
Tato upřímnost musí přijít sama, nelze se jí domáhat. Dva, kteří se milují, nemohou si hrát na detektivy: „Pověděls mi o sobě opravdu všechno?“
Kdy je nejvyšší čas ke chvíli pravdy? Rozhodně ještě dřív, než dojde k zasnoubení. Je to zkušební kámen pravé lásky: ta umí odpouštět, spíš polituje, než zavrhne. Ví, že není lidí bez chyb a bez viny.
A když se takto vyjasní minulost i zjistí shoda názorů na přítomnost i budoucnost, pak je čas na snubní prsten: svěřuji se tvé lásce a Boží milosti. Pojďme teď o tu Boží milost prosit: za ty z naší farní rodiny, kteří se na manželství připravují i za ty, kteří v něm už žijí, aby měli vždy sílu a statečnost k upřímné pravdivosti, která osvobozuje.

16. ZASNOUBENÍ – ZBYTEČNÁ FORMALITA?

Zásnuby jako první krok k uváženému manželství většinou z povědomí dnešní společnosti vymizely – hledí se na ně jako na společenskou formalitu z dob buržoazních. Je to však mylný názor. Zásnuby mají své místo na cestě k manželství.
Tak jako ve svátosti kněžství jsou předstupně, kterými se kandidát postupně přibližuje a připravuje, dozrává k přijetí svátosti, tak je tomu obdobně u svátosti manželství.
Kdo chce být knězem, přijímá v průběhu pětileté přípravy nejprve čtyři stupně nižších svěcení – ty jsou ještě nezávazné, a po konečném rozhodnutí ještě dvojí, už závazné, vyšší svěcení: podjáhenské a jáhenské. Svěcení na kněze je vrcholem přípravy a uzavřením konečné smlouvy před Bohem i lidmi.
Při svěcení na manžele, při přijetí svátosti manželství, to má být obdobně. Napřed víceletá známost, v níž předstupně lásky – zalíbení, zamilovanost, eros – vyzrávají v plnost lásky trvalé. To jsou ty nižší stupně. Po jasném poznání a rozhodnutí má dojít k prvnímu stupni manželství, k veřejnému závazku zásnub a po nich má být ještě doba konečné, cílevědomé přípravy k uzavření sňatku – už jako snoubenci.
Zasnoubení nezáleží v nějaké zevnější slávě, hostině a tištěných oznámeních. To je podružné a nepodstatné. Ale má to být hluboký vnitřní zážitek těch dvou, když si dají slovo a vymění prstýnky, kroužky bez začátku a konce, symbol trvalosti jejich vztahu. Oboje rodiče by však měli tuto událost spolu prožívat. I ti mají mít příležitost blíž se poznat, navázat hlubší přátelské vztahy, poradit se, jak těm mladým co nejlépe pomoci při chystání nového domova.
Od zásnub k svatbě je přiměřená doba asi půl roku. Zvláštní okolnosti ji mohou prodloužit nebo zkrátit, ale pravidlo zůstává. Proč? Když máš převzít důležitou práci, musíš napřed absolvovat příslušnou výuku, školení, prostudovat odbornou literaturu, získat vědění pro ten obor potřebné. Základní všeobecnou průpravu k tomu pak už máš, ale když jde do tuhého, když máš od určitého data převzít funkci s plnou zodpovědností, tu se začneš zajímat o to pracoviště, o úkol, který máš převzít, zcela konkrétně: jak to chodí v tom podniku, na tomto oddělení, abys vše přesně znal a ovládal od prvního dne. Snažíš se zapracovat, abys nedělal začátečnické chyby. Totéž platí pro manželství. Mluvte s těmi, kterým se manželství rozpadlo, všichni říkají stejně: Kdybych byla tenkrát věděla! Dnes už bych ty chyby nedělal! Už bychom na to šli jinak! – Neznali předem, co znát měli.
Proto první cesta snoubenců by měla vést za knězem. Otče, chceme si založit rodinu. Chceme se na to dobře připravit. Raďte, jak na to. A v rozhovoru s knězem si ujasní, jaké odbornosti musí kandidáti manželství zvládnout.
Nejprve je asi upozorní na technickou stránku věci: Umíte vařit? Už jste si něco ušila? – Jisté procento dívek se po této otázce rozhihňá a mile prohlásí, že to nepovažuje za moderní a že ji to vůbec nebaví. A tu je na knězi, aby jí pomohl slézt se žebříku ultramodernosti dolů na zem: „Ale jídlo snad ještě nepovažujete za přežitek, obědvala jste dnes a včera?“ – „Obědvala.“ A co papáte raději – dobře upravené věci, nebo je vám jedno, co do sebe naboucháte? Ukáže se, že v tom je stejně staromódní jako maminka a babička. Má ráda raději méně, ale chutné. A snoubenec také tak. A navíc dodá, že mu už leze krkem pach přepálených olejů v závodní kuchyni a že maminka vaří lépe než v restauraci. A tak, má-li slečna tolik rozumu, kolik je k vdávání třeba, odchází rozhodnuta, že se naučí vařit, ještě než se vdá. Nebude se muset červenat, až někdo při svatbě začne vypravovat obvyklý svatební vtip, jak novomanžel zastihl manželku doma v slzách: „Já jsem ti chtěla dnes uvařit oběd a dala jsem ho vychladnout a náš pes ho sežral.“ A manžel ji chlácholí: „Neplač, zlatíčko, já ti koupím jiného pejska.
Nejen uvařit bez připálení, bez přesolení, bez rozpatlání, ale i rozumně, zdravě vařit, mít základní znalosti o skladbě potravy. I to musí znát mladá žena, ať je, jak chce moderní.
A i kdyby celé mládí koukala pohrdavě na maminčin šicí stroj, zle s ní bude, zle s rodinným rozpočtem, když nedokáže nic zašít.
Maminky by také měly zaučit dcery do umění samostatného vedení domácnosti, organizace práce a hlavně dělání rozpočtu, jak vyjít s penězi. Jenže právě ty dobré hospodyně nerady dávají žezlo vedení domácnosti z ruky – byť by to mělo být jen na chvíli a vlastní dceři.
I když se mladí dohodnou, že se o domácnost budou starat společně, každý půl, přece záleží nakonec na ženě, jak to dopadá. Ona musí mít přehled. Muž jí při nejlepší vůli bude dělat jen pomocnici v domácnosti na hrubší práce.
Znám čipernou studentku botaniky, která ve své knihovničce měla nejen odbornou literaturu od svého řemesla, ale i praktickou kuchařku, knihy o vedení domácnosti a pořadač s výstřižky z ženských časopisů s praktickým.i radami o vedení domácnosti a výchově dětí. A je to dívenka velmi moderní.
Kněz dále poradí mladým lidem, že nejen technické vědomosti potřebují pro manželství, ale i zralé, hotové představy a vědění o životě a náboženství. Doporučí jim vhodnou literaturu o pohlavním životě v manželství, kterou by si měli oba přečíst, a také moderní knihy o náboženství, smyslu života, o víře dospělého člověka. Většina náboženských vědomostí mladého člověka pochází z dětství, ze školního vyučování, z vyprávění babičky. To jsou dětské představy a mají být odloženy s dětskými šatičkami. Mají dozrát v představy dospělé, rozumové.
A zpravidla se setkáváme s tím, že snoubenci se od dětských představ dál nedostali. Cítí, že ty pro život nestačí. Odkládají je, ale nové nezískají. Jsou nábožensky lhostejní z nevědomosti.
„Dejte mi pokoj s náboženstvím,“ kasal se kterýsi ženich. – „Jestli ten Pán Bůh rozmázl na takovou ostudu, když mu Adam s Evou byli na jablkách, že se to přemílá ještě po tolika tisíci letech, tak je to hezky malicherný Bůh a já s takovým nechci mít nic společného. A jak mám věřit, že je Bůh nejvýš dobrý Otec, když je na světě tolik zla? Proč je stvořil, když je tak dobrý? A jestli je nestvořil on, pak tu má konkurenta, který mu do světa fušuje, a on si s ním neumí poradit. Není tedy zdaleka všemohoucí, není stvořitelem všeho. Takovému Bohu přece nemohu věřit! Podle vás, kněží, asi hřeším, že pochybuji o víře, ale já si nemohu pomoci.“
A kněz musí vysvětlovat, že nemá hřích proto, že pochybuje – pochybování je znamení nevědění a neznalosti. Má však hřích lenosti a nedbalosti, že si už dávno tyto pochybnosti neujasnil a nesnažil se přijít na to, jak to vlastně je. V takového ubohého boha, jak je v jeho představách, by přece nevěřil nikdo rozumný. Každý dospělý věřící si musí prošlapat cestu všemi pochybnostmi k hlubšímu správnému poznání. Pomůže tu zase dobrá kniha, kterou si snoubenci spolu přečtou, poznamenají si, čemu nerozumějí, a přijdou za knězem si to ujasnit a prodiskutovat.
Pevná víra je Boží dar, ale člověk musí přemýšlením dozrát, uschopnit se ten dar přijmout.
Dokud je člověk sám, svobodný, odpovídá jen za sebe. V manželství odpovědnost roste: manželé mají odpovědnost jeden za druhého a oba za děti. Neujasnění základních otázek o smyslu a účelu života ztěžuje vzájemné porozumění, problematizuje výchovu dětí.
Proto do doby zásnub patří společná obnova potřebných vědomostí pro manželství, technických i náboženských, shodnutí se v nich. Zásnuby jsou startem do života ve dvou. A ve dvou, to znamená sehrání, koordinaci.
Co to dá trénování, než se dva krasobruslaři naučí sladit, zharmonizovat své pohyby do ladného celku! Ani manželům nespadne tato harmonie sama do klína. Musí se naučit stálému ohledu na druhého, umění ustoupit v maličkosti, nedělat z komára velblouda, umění obhájit a uplatnit věc zásadní, na které záleží. Někdy to nejde hladce, ale je dobře poznat zavčas, jak to ten druhý dělá, když se zlobí, jak vypadá, když se mračí a škaredí. Je dobře vyzkoušet si, dokud je ještě čas k rozchodu, jestli dovedou ti dva rozumně vyjít z nedorozumění.
A ještě jednoho je třeba v době zásnub: učit se společnému rytmu duchovního života: denní modlitbě, v níž se spojují v prosbě jeden za druhého, společnou účast na nedělní bohoslužbě.
Pak mají na pomoc k řešení všech otázek sílu víc než svou, víc než přirozenou; nadpřirozenou. A za tu pro všechny mladé lidi z našeho farního společenství prosme i teď u stolu Páně.

17. STAVÍME PODLE PLÁNU

Po zásnubách nastává pro snoubence čas, aby si spolu vypracovali co nejpřesnější plán budovy svého manželství. Ne už tak nezávazně a všeobecně, jak mluvívali, když spolu jen tak chodili. Zcela konkrétní plán. Kdo chce stavět dům, musí mít přesné představy, co v něm chce mít, rozměry, rozložení a vše ostatní. Architekt mu jej pak narýsuje, umělecky a technicky dořeší. Stavět bez plánu by bylo pošetilé a také zákonem nepřípustné. Škoda, že zákon není stejně přísný na manželství bez plánu. Nebylo by tolik zbořených domovů.
Ono je to ponejvíce tak, že většina lidí jakési plány má, má svou představu. Jenže on svou, ona také svou a navíc je tu ještě věčný plán manželství od Boha-Stvořitele. Ty představy jsou pochopitelně různé, individuální. Jestli si je nezkorigují, jestli se předem před svatbou, v době zasnoubení, nesjednotí na plánu jednom, je zle. Stavět dům podle tří různých plánů znamená dnes bořit, co se včera postavilo, a zítra se hádat, má-li tato příčka být tuhle nebo tamhle. A jestli se shodnou jen na svých dvou plánech, představách, jsou na tom pořád ještě špatně: hrozí jim, že skončí podobnou katastrofou, jako stavitelé oné přehrady v severní Itálii, ve Vaillont, kteří nezapočítali do plánu okolní přírodu. Ta zátěž nesnesla; zničila přehradu a vše živé pod ní.
Jaký je ten Boží plán? Jeho půdorys je dán slovy: „Není dobře, aby člověk byl sám.“ Člověk se potřebuje s někým podělit o radost. Neříká se nadarmo, že sdělená radost je dvojí radost, a stejně tak, že rozdělená bolest je poloviční bolest.
Boží obraz v člověku – láska – se může rozvinout až tehdy, když se má ke komu obrátit, na koho upnout. A kdyby se tento Boží obraz v člověku, láska, nerozvinul, nesen sexuální a erotickou silou, pak by osobnosti člověka hrozilo seschnutí do sebe, zesobečtění, egoismus.
Vstup do manželství musí tedy mladí lidé brát jako cíl svého života, jako naplnění Božího plánu a záměru, ne jako výsledek svého rozmaru nebo dobré vůle.
Na půdorysu stojí základ budovy. Jaký je základ budovy manželství podle Božího plánu? Nerozlučnost. Vyplývá to z prvního záměru: Chtěl-li Bůh zbavit člověka manželstvím zlé osamělosti, pak je nerozlučnost manželství logickým důsledkem. Když je člověk v nouzi, pak ho lidé zpravidla opouštějí. V manželském partnerovi má mít člověk přítele jistého za všech situací. Manželé, to jsou dva horolezci při výstupu, spojení lanem. Jeden jistí druhého. Nejistit kamaráda při výstupu ve stěně, opustit ho, nechat ho zřítit, to by každý nazval zločinem. V manželství to musí platit stejně. A tomu se říká nerozlučnost manželství: svízelná situace je ještě těsněji k sobě připoutá: Proto je nerozlučnost požadavkem kamarádství, lásky, ba i zdravé sebelásky: já teď podržím tebe, ty za chvíli mne, takový je Boží plán manželství.
A pak je tu třetí, konečný rys Božího plánu. Na půdorysu lásky, na základech nerozlučnosti se staví budova manželství. Budova ne ledajaká, nýbrž účelná. Její účel je v rodině a v dětech. V dětech se dovršuje rozvoj a vývoj dívky v ženu a v matku; v dětech dorůstá muž do velikosti otce.
V dětech a skrze děti si mají manželé zasloužit právo na nebeské království. Poslechněte jen, jak Kristus vypočítává, kteří budou při konečném účtování po jeho pravici, kteří budou blahoslavení: „Byl jsem hladový a dali jste mi jíst, měl jsem žízeň a dali jste mi pít, byl jsem nahý a oblékli jste mne. Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, to jste učinili mně!“ (Mat. 25) Není tu vypočteno právě to, co dělá matka a otec pro maličké, bezmocné dítě?
Není to velkolepé pomyšlení, mladí přátelé, že to, co vy jako rodiče, kteří přijmou dítě jako Boží dítě, nejmenšího Kristova bratra, co vy budete dělat pro své děti, bude mírou, měřítkem při Božím soudu nad světem?
Manželství a rodičovství vede tedy k takovému rozvinutí lidského života, které má cenu i před Bohem.
Kristus spodobnil manželství podle Božího plánu obrazem, který k nám v této souvislosti výrazně promluví: „Každý tedy, kdo slyší tato má slova a podle nich jedná, může se srovnat s moudrým člověkem, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. A každý, kdo slyší tato má slova, ale podle nich nejedná, může se srovnat s pošetilým člověkem, který si dům vystavěl na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – a zřítil se, a jeho pád byl hrozný.“ (Mat. 7, 24-27)
Kdo staví své manželství podle plánu Božího, ten má spolustavebníkem samého Boha – a „je-li Bůh s námi, co proti nám kdo zmůže,“ říká svatý Pavel v listu Římanům. (Řím 8, 31)
Rozumíme už, k čemu je třeba doby zásnub; oba snoubenci vyšli z různých prostředí, z různých rodin, různých zvyklostí. Ty ovlivnily jejich vlastní představy o manželském životě. Musí si je ujednotit do společného plánu, „jak to budeme dělat.“ A musí si své lidské plány ujednotit s generálním plánem Božím.
Když toto udělají, pak s pomocí Boží ať se chutě a radostně dají do stavby budovy své rodiny.

18. UČME SE ŘEŠIT NEDOROZUMĚNÍ

„Teď vám dám ještě návod, jak řešit manželské neshody,“ říkal jsem jednou snoubencům při poučení. Snoubenka živě zaodporovala: „To ani nemusíte, my se vůbec nehádáme, viď, Kájo – a ani se hádat nebudeme, viď, Kájo!“
A byla udivená, když jsem jí řekl, že by proto měli odložit sňatek na pozdější dobu, že k němu ještě nejsou náležitě připraveni. Nevidí rozpory, jsou tedy ještě v první fázi zamilovanosti, kdy rozpory zdánlivě nejsou.
A jindy přiběhla dívka v slzách: „Otče, my se s Jirkou asi musíme rozejít a nechat známosti, my jsme se spolu pohádali!“ – „Buď ráda,“ říkám jí „aspoň se ukáže, jestli jste schopni správně řešit nedorozumění a rozpory, které vás v manželství také čekají. I dva nejlepší přátelé se občas nepohodnou.“ Věčný mír a rajská pohoda je představa nebe, ale manželství se žije na zemi.
Zdůrazněme si zásadu, že nedorozumění mezi snoubenci nejsou znamením omylu ve volbě druha. Signálem k poplachu je teprve, když se ukáže, že neovládají správný postup při likvidaci nedorozumění a neumějí nebo nechtějí se mu naučit.
Harmonie mezi dvěma lidmi nespadne sama do klína. Musí se vypěstovat! Kdo si myslí, že stačí se z velké lásky vzít a čekat na příchod závratného štěstí, sotva se dočká, jestliže oba nevynaloží mnoho vědomého úsilí, aby se dostavilo. A to už v době zásnub.
Psychologové rozeznávají mezi vzájemnými vztahy vyváženými, kdy oba partneři jsou na sobě přibližně stejně závislí, citové pouto je stejně silné, a vztahy nevyváženými, v nichž jeden partner je citově závislejší než druhý.
Nevyváženost může vzniknout i z jiných důvodů, například, když chlapec, který vychodil devítiletku naváže známost s vysokoškolačkou nebo naopak.
Ideální je vyvážený vztah a oba by o něj měli ve vlastním zájmu usilovat. Nesnažit se ovládnout jeden druhého. Vybírat si přiměřené partnery. Partner v podřízeném postavení je zpravidla nezdravě žárlivý a v úsilí o upevnění své pozice, ve snaze zabezpečit si toho druhého, je útočný, náročný, nedůvěřivý, urážlivý. Chce být usmiřován, ujišťován o lásce, obsluhován, hledí si zajistit druhého i nuceným sňatkem.
Jakmile se mezi snoubenci projeví příznaky, že jejich vztah je nevyvážený, že jeden partner má tyto komplexy, že je nepřirozeně žárlivý a chce důkazy o věrnosti, pak je lépe zásnuby zrušit a rozejít se, i kdyby svatební buchty byly už napečené. Nevěřte, že sňatkem se to změní, že se ten druhý uklidní. To se zpravidla nestává. Důkaz o věrnosti podat nelze. Jde to jen naopak – o nevěře – a ještě těžko. Jednotlivá potvrzení, že žárlivost byla lichá, žárlivého partnera neuklidní, číhá jen na nové příležitosti. Takový život pak není nijak pěkný ani radostný.
Snoubenci si musí ověřit, zdali dokáží řešit nedorozumění a rozpory bez hádek. Nedorozumění a rozpory patří k životu, ale hádky, ty ne, to je ten nejpošetilejší a nejneúčinnější způsob řešení rozporů.
Jen taková dvojice má vyhlídky, že se jejich manželství nezmění v trvalý konflikt, kde se jeden snaží hledět na věci i očima druhého. Kde jeden slyší důvody druhého a uvažuje o nich. Kde oba nemají za cíl prosadit sebe, svůj názor, ale hledají nejlepší řešení pro oba, ba víc: pro toho druhého.
Často slyšíme, že „láska nehněvaná není milovaná,“ že to nic nevadí, když se spolu stále hádají v době známosti – to že se vše srovná, až se vezmou. To je velký omyl. Nedokážou-li dva mladí vyřešit spory bez hádek, rozcházení a smiřování, když spolu chodí, tím méně to dokáží jako manželé.
Narazíš-li na takového partnera, který si myslí, že ustoupit je nemožné a ponižující, uteč od něho. Manželé se musí v ústupnosti doslova předhánět. Setkáš-li se s takovým, který tvé ústupnosti zneužije proti tobě a považuje to za slabost, místo aby si toho vážil, pak máš co dělat s člověkem charakterově vyšinutým a uteč od něho. Ocenit ústupnost je totéž jako ocenit pravdu. Kdo si neváží rozumné ústupnosti, ten není pro manželství zralý; uteč, dokud je čas.
Které povahové rysy signalizují bezprostřední ohrožení manželství? Kdy je třeba bezpodmínečně odložit sňatek, dokud se nezíská naprostá jistota?
Především lenost. Kdo má věčně potíže v práci, často mění místo ve věčném hledání ideálu „málo dělat a hodně brát.“ Lenost je vlastně duševní choroba. Neber si takového nebo takovou v naivní důvěře, že sňatkem se změní, že po svatbě bude jinačí. Jestli nedokázal před svatbou, a to na delší dobu, zanechat svých zlozvyků, pak přeruš známost.
Stejně to platí o těch, kteří rádi pijí. Láskyplné samaritánství, kterému mnohé dívky propadají v důvěře, že dokáží opilce předělat, zpravidla ztroskotává. Alkohol otupuje rozum i cit, není tu na co působit; alkoholik je tupec.
Chraň se také povah přehnaně nedůvěřivých a podezíravých. Když s tebou chodí a zahrnuje tě stížnostmi, jak jsou všichni proti němu – doma i v práci, jak mu všichni ubližují a nerozumějí, budeš mezi ty všechny za pár měsíců po svatbě patřit i ty. Takový nevyrovnaný člověk není zralý pro manželský život, rozejdi se s ním zavčas.
Stejné riziko je s povahou neovládaně zlostnou a výbušnou. Říkám neovládaně. Prudkých povah je hodně, ale většina se umí ovládat a mluví a jedná až po odplynutí prvního vzplanutí rozčilení.
Někomu stačí zatnout zuby, dýchat zhluboka a počítat do deseti. Jiný si musí vzít na pomoc velkou násobilku a spočítat si v duchu napřed, kolik je třeba 15 x 16, ovšem, je-li slabý počtář. Jiný musí oběhnout domovní blok dokola a pak teprve je schopen s rozumem řešit příčinu rozčilení.
Takový „hromosvod“ musí mít každý nachystaný a promyšlený předem, za dobré pohody. Jinak se hromosvodem stane jeho manželský partner, a to je zlé.
U povah melancholických, těch, co se napučí, urazí, když jim něco přelítne přes nos, a nemluví, tam je problém opačný: přimět se co nejdříve k promluvení, k vyříkání, kde jim kdo šlápl na kuří oko. A když ten druhý pomůže, pofouká, vše se brzo uklidní.
Kdo se nenaučil sebevládě, vyprovokuje v manželství brzo i toho druhého k hrubým odpovědím a je po pěkném manželství. Zlostník není zralý k manželství. Odlož sňatek nejméně o rok nebo se rozejděte.
Zvlášť nebezpečné je, projeví-li se u někoho, zpravidla u žen, sklon k hysterii. Zneužívání výbuchů pláče, záchvatů a mdlob k vymáhání a prosazování své vůle. Nečekej, že to v manželství přestane. Tam, kde není muž dost energický hned na začátku, v době známosti, narůstá to zpravidla postupně víc a víc a končí mnohdy na psychiatrii.
I když se uchráníš partnera nějak vyšinutého, i když budete oba normální, i tak vás čeká v manželství nejedna potíž, snad i krize manželského života. Ale vaše citová a rozumová vyrovnanost vám pomůže najít řešení. Zdůrazňuji: citová a rozumová, protože k lásce patří oboje. Je-li tu obojí, pak potíže a krize v manželství vedou k většímu semknutí obou manželů, k větší soudržnosti a vědomí sounáležitosti.

19. CHYSTÁME SVATBU

Dnes už o chystání svatby. Vypadá někdy všelijak. V pondělí nebo v úterý přijde na faru babička a hlásí: „Naši mladí budou mít v sobotu svatbu. Včera se to domluvilo, že půjdou také do kostela, jsme přece katolíci. Tak, pane faráři, buďte tak hodný a v sobotu je sezdejte.“
„A to se domluvili, že se chtějí brát, teprve včera?“ – „To ne, na radnici se to musí zamluvit dva měsíce dopředu, tam už byli dřív.“ – „A proč nepřišli také za mnou?“ – „Když oni mají pořád toho času málo a taky se ostýchají jít spolu na fáru, tak mě povídali, abych to tu vyřídila za ně.“
A kněz má na jazyku: „Tak ať se neberou, když na to nemají čas, beztak k tomu nedozráli, když babička má dojednávat svatbu za ně…,“ ale poněvadž by to stejně nic nepomohlo a poněvadž je povinen být trpělivý a laskavý i k ovečkám zatoulaným, začne tedy trpělivě: „Milá babičko, když jste se vdávala vy, šla jste si na faru vy. Teď se to týká vašich mladých, ne vás. Vy jim upečte buchty, ale svatbu si musí s knězem vyjednat sami a honem, je nutno vyjednat dispens od ohlášek, sepsat protokol a kdoví, jak jsou připraveni…“
„Ale, pane faráři, připraveni jsou dobře. Budou to mít v restauraci v sále, svědky mají, hosty pozvali a nevěsta má šaty už taky doma! A povídali doma, ať je to se mší, aby to bylo slavnostnější a bylo tam víc zpívání a hraní.“
K čemu mluvit dál – tři dny před svatbou? Vše je připraveno – vše zevnější a nepodstatné. Vše podstatné a rozhodující je zanedbáno, a to beznadějně. Odmítnout udělení svátosti pro nepřipravenost snoubenců? Na to bohužel kněz nemá právo. A tak mu nezbývá, než zachraňovat na poslední chvíli, co se dá – a jsou to pak spíš záchranné akce, jak bývají při ztroskotání, než radost.
Aspoň je jakž takž připravit ke zpovědi, aspoň jedno setkání, poučení, aby se pokusil zívajícímu ženichovi – včera večer se s kamarády loučil se svobodou, chápejte – a nervózně uspěchané nevěstě – je objednána ke kadeřníkovi, chápejte – vštípit pár základních pouček. Že manželstvím se v jejich životě cosi radikálně změní. Že si tu sázejí sazeničku společného života, choulostivou jako všechny sazeničky, a musí ji společným úsilím vypiplat. Že tedy mají vědět, jak se to dělá. „Kdyby vám něco neklapalo, přijďte se poradit, ale hned, když zpozorujete první náznaky,“ říká kněz ještě na rozloučenou. Ale stejně ví, jak to dopadne: přijdou, nepochybně přijdou, ale až už to bude zralé na rozvod.
Doufám, milí posluchači, že mezi vámi mladými a v rodinách vás, kteří jste letos poslouchali májové hovory o přípravě na manželství, už takové smutné případy uspěchaných oddavků nebudou. Že přijdete za knězem hned, jakmile se „chození jen tak“ změní ve vážnou známost. Abyste mohli pod zkušeným vedením oba dozrát, dovychovat se navzájem, ujasnit si své názory, vzájemně je sladit, abyste mohli ve snubní zpovědi podtrhnout a sečíst klady a zápory své dosavadní existence. Klady rozpoznat s pocitem radosti, zápory, tj. nedostatky, zlozvyky, chyby, slabosti držet ostražitě před očima: na toto si musím dát pozor. To by mohlo vadit mému partnerovi ve společném životě stejně, jako to na mně vadilo mamince, sourozencům, kamarádům.
Technickou stránku svatby – kde ji konat, koho pozvat, koho nepozvat, co uvařit – nechte s důvěrou na starosti rodičům a příbuzným. Jen poproste, aby nebyla svatba příliš hlučná, příliš mnoho hostí, příliš vnějšího ruchu. Tady platí do slova a do písmene: škoda peněz.
Svátostná svatba je jako každá svátost: setkání s Bohem. Víc se připravujte na toto setkání s Bohem než s lidskými hosty. Máte možnost při tomto svěcení na manžele přijímat pod obojí. Vaše vzájemné sebeodevzdání jednoho druhému se má spojit s mešní obětí, obětí Kristovou. Máte si uvědomit, že se tu obětujete, zasvěcujete v lásce jeden pro druhého a oba spolu dětem. Při zvaní na svatbu pozvěte všechny hosty nejen ke stolu svatební hostiny, ale i ke stolu Páně, aby se právě tam s vámi spojili v modlitbě za štěstí.
Takové svatbě říkám krásná svatba. A když se po společném obědě sesednou ti starší k popovídání a mladí odjedou aspoň na den dva někam pryč, kde by první chvíle společného života prožili v klidu a opravdu spolu, to je moudřejší peněžní investice než mít ctižádost opít kdekterého hosta a pak mít starost, jak je porozvážet domů.
Svatební cesta není buržoazní přežitek, ale moudrá věc. I když to není k moři, ale jen na skok do hor na chatu.
A ještě jedno bych vám chtěl, mladí přátelé, připomenout. I když jsou vaše zásnuby již veřejně známé a svatební oznámení v tisku, přece byste se měli vystříhat na veřejnosti příliš intimních projevů něžnosti. Myslím, že mi v tom dáte všichni za pravdu, že to působí nanejvýš trapně, když se dva mladí dlouze líbají na refýži u elektriky, na frekventované ulici, ba i novomanželé u svatebního stolu. Takové sebepředvádění má v sobě cosi nezdravého. Je to exhibicionismus. Slovo intimní znamená česky důvěrný, soukromý a milostná gesta na veřejnosti dělá jen veřejná slečna. Jsou věci, které jsou jen pro ty dva, kteří poznali, že jsou pro sebe určeni, že k sobě patří.
Také bych vás rád upozornil na věc, která už nejednou způsobila, že se pokazil celý prožitek svatební liturgie. Když se před oddavky příliš horlivě nabízí hostům posila v podobě „štamprlí“ nebo když mezi hosty jsou takoví, kdo poprvé vstoupili do kostela, pak se může stát toto: Ve chvíli, kdy snoubenci říkají nejzávažnější slova svého života a rodičům vytrysknou slzy dojetí, rozlehne se kostelem rozjařené chichotání a polohlasné komentování. To pak jde všem ostatním mráz po zádech. Je to škoda, a je to zbytečné. Máte-li mezi hosty někoho tak nesoustředěného, upozorněte je, že v kostele se nekouří a že se tam ani nehodí hlučné chování.
Stejný rozvrat posvátné chvíle dovede napáchat bezohledný fotograf, který myslí jen na svůj snímek a plete si kostel s ateliérem. Nic proti tomu, že je hezké zachytit tyto chvíle pro památku, ale ať se to dělá diskrétně a bez rušení, ať se pan fotograf necítí hlavní osobou a nechová se tak, jako by se tu vše „hrálo“ jen pro jeho filmování.
Chtějte, aby svatby byly krásné. Ale nehledejte krásu jen v zevnějších věcech. Když člověk miluje člověka a když se z lásky dává, navždy dává, nepůjčuje na chvíli – když Bůh je pozván jako hlavní svědek a ručitel této lásky, je to krása, která se má vnímat v tichosti srdce a hlubokém soustředění.
O takovou, o tak krásnou svatbu usilujte.

20. MŮJ BYT JE MŮJ HRAD

Sledovali jsme po celý máj mladou dvojici od prvního zalíbení k zamilovanosti a. lásce, k zasnoubení a přípravě svatby. Dnes se rozhlédneme, kde a jak budou bydlet.
Angličané mají pěkné přísloví: „Můj dům je můj hrad.“ U nás si to tak sice může říci sotva který mladý pár, kdopak má svůj dům, ale v určitých minirozměrech to musí platit pro všechny. I kdyby nezačínali ani s vlastním bytem, měli jen jednu a sebemenší světnici, je důležité, aby se ta stala jejich hradem, jejich pevným bydlem, domovem.
To si musí uvědomit hlavně ten z novomanželů, jehož rodiče je přijali do svého bytu, ten, který zůstane doma. Od sňatku není už pro něj „doma“ celý byt, ale právě jen ta jejich společná místnost. Ve vedlejší světnici rodičů už je jen hostem, jen na návštěvě.
Chtěl bych tu apelovat na rodiče, kteří mladý pár přijali pod svou střechu, aby byli velkorysí a nechali mladé, aby se tam mohli zařídit po svém. Vzpomínám na případ, kdy rodiče sice přenechali mladým jednu místnost, ale tatínek paličatě trval na tom, že tam musí zůstat nábytek a vše bez hnutí, i jeho psací stůl, a chodil tam bez zaklepání, kdy ho napadlo – vždyť je přece doma a ve svém. Brzo z toho začala narůstat všeobecná nervóza a mladí si nakonec našli zaměstnání s bytem v pohraničí, aby měli své soukromí.
Zařizování bytu patří k poslední etapě předmanželských příprav. Snoubenci chodí s očima otevřenýma a společně pozorují, jak a co mají zařízeno u známých, jinde. Byt má být obrazem jejich vkusu, má být pěkný a útulný, ale také účelný pro ně i pro jejich děti. Nemám nic proti starožitnostem, naopak, mám je rád a vím, že kousek starého nábytku zesolidní celý byt. Ale přesto je dobře i u starých věcí hledět k účelnosti. Příborník s vysokým leskem po babičce působí sice reprezentativně před návštěvami, ale jinak je ideálním nábytkem jen pro kriminální úředníky – jako sbírka otisků prstů dětiček a celé rodiny.
A nelitujte se, když nemáte všechno hned ze začátku, i stěny plné obrázků. Ať tam zbude místo pro první kresbičku synkovu, pro fotografické momentky, zachycující hezké chvilky společného života.
Při bydlení dvou generací ve společném bytě je velmi důležité dohodnout se hned před svatbou na zásadách soužití a přesně je zachovávat. Tato místnost patří babičce, tato rodičům a tato mladým. Zavřené dveře je třeba respektovat, i soukromí jednotlivých prostorů. Bude-li stravování společné, dohodne se přesně, kolik budou mladí přispívat na stravu, kolik na nájemné, plyn, elektřinu, na noviny a ostatní poplatky. Dohodnuté částky se budou přesně odevzdávat. Také na to, aby se navzájem neobtěžovali hlukem rádia a vysedáváním u televizoru, když uživatelé té místnosti chtějí jít spát.
Pak je tu ještě osobní vztah k rodičům. Povězme si otevřeně první zásadu: rodiče si nemohou osobovat právo zasahovat do soukromí mladých za to, že jim poskytli byt, že jim nějak pomáhají.
Zní to neuvěřitelně, ale je to tak: Velké procento rozvratů mladých manželství je způsobeno právě nevhodnými zásahy rodičů. Ne že by rodiče byli takoví krkavci a chtěli to mladým zlomyslně rozbít; naopak, je to z přílišné starosti a péče, aby vše bylo co nejlepší.
Někdy se rodiče neumějí zavčas vzdát svého vlivu na děti a uznat, že děti jsou už dospělé. Jindy zůstávají děti nepřirozeně lpět na rodičích i po svatbě a to je stejně zlé.
Jak rodiče, tak mladí si musejí – ještě před svatbou – uvědomit: V náboženství se jako děti ve škole učili, že mají rodiče ctít, milovat a poslouchat. Povinnost rodiče ctít a milovat trvá po celý život. Povinnost poslouchat končí dosažením dospělosti a samostatnosti. Pak už mají právo zařizovat si život podle svého vkusu, rodiče zůstávají nadále jen zkušenými rádci. Ale mezi radou a rozkazem je rozdíl.
„Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své manželce,“ praví se ve svatebním obřadu, a to musí platit bezpodmínečně a vždy. Musejí si toho být vědomi a výslovně se o tom dohodnout především mladí sami, ještě před svatbou: o všem se budem radit vždycky sami spolu. Mínění rodičů vyslechneme a uvážíme je, jsou zkušenější než my. Ale rozhodovat se budeme tak, jak to nejlépe vyhovuje nám. Máme jen jeden život a máme právo žít jej podle svého vkusu.
A co když rodiče neberou tyto zásady na vědomí, když říkají dál: „To musíte takhle!“ – Nevadí, nebudeme je přesvědčovat, že máme pravdu my, necháme je klidně žít, podle jejich představ. Ale slovo „musíte“ si přeložíme do své řeči jako „my vám radíme“. Za radu lze poděkovat, lze ji uvážit, přijmout nebo nepřijmout. Rada nebere svobodu.
Vzali se dva a plánovali. První společná dovolená musí být velkolepá. Později přijdou děti, už nebudou tak volní, ať je tedy na co hezkého vzpomínat. Tedy Mamaia, k moři. Bydleli u maminky a dcerka jí to hned druhý den hlásí. Maminka se jen suše zeptala, co to má stát. A tak jí dcerka spočítala, kolik Čedoku, kolik na nové bikiny pro ni a něco na sebe pro oba a něco do kapsy navíc. Maminka prohlásila, že se nejspíš zbláznili. Tolik peněz vyhodit za pár dnů. Nepojedete nikam, raději si kupte nábytek. O dovolené si lehnete k rybníku u babičky na vsi a máte to stejné.
Přišel z práce on a tchýně hned za tepla: co to byl za hloupý nápad, nikam a basta!
To vše by ještě nebylo žádné neštěstí, takhle maminky mluvívají. Neštěstí nastalo, když se podíval na svou ženu. Ještě včera večer, když si o tom v posteli povídali, byla celá nadšená. Teď tu sedí vedle maminky a kývá k jejím vývodům jako pipinka: „Kdepak, nepojedeme, to byl hloupý nápad.“
Chlapci pochopitelně zatrnulo: koho jsem si to vlastně vzal, manželku nebo tchyni? Kdo bude rozhodovat o našem životě, my nebo ona? A řekl: pojedeme! A první krize mladého manželství byla na světě.
Vinu za to nedávám mamince, ale dceři. Ta se rozhodla bez manžela, a to v manželství nelze. Zapomněla, že už je vdaná, že patří k muži. Když se jí zdály maminčiny důvody přesvědčivé, měla o nich hovořit s mužem v soukromí, měli se dohodnout společně a oba dva, zda jim je milejší kredenc nebo podívaná do světa.
Po první stěžejní zásadě: o všem rozhodovat vždy oba společně a jen oni dva, si řekněme druhou: v případném vzniku antipatie mezi rodiči a partnerem musíš vždy stát jasně na jednoznačně na straně partnera.
Je to známá zkušenost: mnoho maminek velmi usiluje, aby se dcery co nejdříve provdaly, ale synům brání ve známosti a ženění. A když se syn přesto ožení, žárlí na snachu a mají snahu dokázat, že syn špatně volil a udělal chybu, když maminku neposlechl.
Vzpomínám na případ maminky, vdovy, matky jediného syna. Hodné děvče si přivedl, ale mamince nebyla pro jejího syna žádná dost dobrá. Když snacha uklidila, vyprala, předváděla matka před synem, jak to neumí a jak to dělá špatně. Když vařila, nebylo to dobré a hospodárné. Když nevařila, řekla, že je pohodlná. Děvče se to pokoušelo chvilku snášet, ale nakonec ztratilo trpělivost a byly v sobě. Za půl roku doběhl on celý zoufalý. Pane faráři, já se z toho nejspíš zblázním. Maminka se s mou ženou nemůže snést. A já lítám mezi oběma. Stále se o něco dohadují. Když dám za pravdu manželce, pláče maminka: to mám z toho, že jsem se podruhé neprovdala, že jsem žila jen pro tebe, že jsem ti všechno dala. Když dám za pravdu mamince, pláče žena a vyčítá mi, proč jsem si ji bral, když ji teď nechávám trápit. A já už nevím, čí jsem.
Nezbylo než mu říct, že je to jeho vina: nebyl zřejmě dost dospělý, dost zralý k ženění, když neví, čí je, zda se ženil s maminkou nebo s manželkou.
A když po spasitelném vyhubování dal mamince jednoznačně a se vší vlídnou rozhodností najevo, že patří k ženě a že by se museli od ní odstěhovat, kdyby se neshodly, vše se uklidnilo a byl pokoj.
Je tu třeba důrazně připomenout rodičům a všem: upozorňovat na chyby partnera lze jen do svatby. Do svatby je to povinnost rodičů. Ale po svatbě už ani slovo o chybách, jen dobré. A vy mladí, musíte sami umět nepřipustit, aby někdo před vámi po svatbě vašeho partnera kritizoval. Ani od rodičů to nepřijímejte. Mám ji rád, jaká je, a znám ji dobře. Mějte ji rádi také tak, tím mi nejvíc pomůžete.
Některé mladé dvojice naopak doslova vykořisťují své rodiče. Maminka dělá neplacenou služku pro celý dům, vychovává a hlídá děti, je všem děvčetem pro všechno. Maminka to třeba dělá ráda, těší ji, že může pomáhat. Nic za to nechce, jen slovo uznání a poděkování. A mnohdy se ho nedočká. A to je potom zlé.
I když ne už poslušnost, ale úcta, láska a vděčnost, povinnost posloužit a dosloužit, to rodičům patří vždy, až do smrti! A také i oslovení: maminko, tatínku, i rodičům partnera.
Mluvil jsem nedávno s jednou maminkou: „Patnáct let je už nevěsta u nás. Všechno jim s mužem uděláme, děti pipláme, ze svého leccos platíme, ale maminko mi ještě neřekla a mužovi tatínku také ne.“ Jak málo by zde stačilo k udělání radosti, k odměnění všech služeb.
Kteří snoubenci si tyto věci, bydlení, finance, vztah k rodičům, prohovoří a ujasní hned před svatbou, mají zase jeden kámen úrazu odvalený z cesty. A nadto otevřeli cestu Boží milosti. Ne nadarmo stávalo napsáno na starých “domácích požehnáních“: „Kde je láska, tam je Bůh. Kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří.“

21. TI, KDO ZŮSTALI SAMI

Dnes o těch, kteří zůstali nebo zůstanou sami.
Povídal mi nedávno jeden účastník našich májových besed o manželství: Tolik pěkného jste řekl o manželství, není vám líto, že jste se neoženil?
Řekl jsem mu na to, že je nás víc takových, a nejen kněží, kdo uznávají pravdivost Božího slova, že není dobře člověku být samotnému, a přece zůstanou svobodni. Jedni z důvodů povolání, jiní, že nenašli vhodného partnera, jiní z důvodů zdravotních a kolik jiných důvodů může ještě být.
Jsou už taková povolání, např. kněžské, některých špičkových vědeckých pracovníků, umělců, která spotřebují člověka cele, celý jeho čas a intelekt a zaujetí, takže by byli špatnými manželi, špatnými rodiči. Slyšel jsem to nejednou od manželek takových lidí: můj manžel se neměl vůbec ženit, protože na rodinu nemá čas.
Jsou povolání, kde celibát je přímo podmínkou: kněžství a řehole. Chtěl jsem být knězem, proto nesmím litovat, že jsem zůstal sám.
Čteme občas v novinách, že v mnoha zemích žádají kněží i věřící laici zrušení tohoto bezženství – celibátu. Debaty na toto téma plní sloupce novin na Západě. Povím vám k tomu svou osobní zkušenost.
Žil jsem dlouhá léta v dobrém přátelství a v sousedských stycích s evangelickým duchovním. On byl ženatý, já svobodný. Objížděli jsme spolu – měl jsem tenkrát motocykl – vesnické školy za vyučováním a měli dost příležitosti k výměně názorů a zkušeností.
Jednou nás oba pozvali, když jsme skončili vyučování, na zabíjačku. Řekl jsem, že se mi to hodí, nebudu si muset aspoň doma kuchtit večeři – neměl jsem tenkrát ještě hospodyni. A tu se bratr evangelík vítězně zatvářil: vidíš, to já jsem na tom líp. Přijdu domů a večeře bude v troubě. Pak jsme šli domů a já jsem začal vypravovat o knize, kterou mám právě rozečtenou. Čeká na mě na stole, už se na ni těším, chci o ní kázat. Tu zas on doznal: „Teď vedeš zase ty. Na mě čeká na stole papírek od ženy – ona má odpolední směnu – a na papírku: tohle nakup v obchodě, pak dohlédni děckám na úkoly, naštípej dříví a zatop v ložnici. A taky mě zlobí šňůra od žehličky, podívej se na to. A bude večer a ke knize se nedostanu. Všechno má své výhody a nevýhody.“
Je to tak. Výhodou celibátu je volnost kněze, může se cele věnovat těm, kteří ho potřebují, svému povolání, stálému sebevzdělávání.
Druhou výhodou je to, že může dát příklad sebekázně manželům, kteří musejí někdy také žít jako celibátníci. A když pak takový muž omlouvá své záskoky tím, že žena je nemocná, nebo jsou od sebe vzdáleni – „přece to není možné, abych byl sám“ – tu mu kněz klidně může říci: „je to možné, já to mám vyzkoušené. Je to věc sebevlády. Dokážeš to a nic se ti nestane.“
Ještě mnoho výhod kněžského bezženství bych mohl vypočítat, ale stejně tak znám mnoho nevýhod, které knězi celibát přináší. Je tu nebezpečí zpodivínštění a zesobečtění. – Jsou dnes velké potíže s kněžskou domácností. Knězův plat nestačí, aby mohl dávat takovou mzdu hospodyni, jako by si vydělala v továrně nebo v kanceláři, na stáří ji čeká ten nejnižší minidůchod, co vůbec existuje. Proto je tolik far obydleno jen knězem a kočkou. Není apoštolsky zapálených žen, které by šly za byt a stravu sloužit knězi a farnosti touto formou apoštolátu, vzdaly se vlastní rodiny a přijaly povolání služební síly.
Kněží proto zůstávají většinou sami a to jim jejich povolání neusnadní.
Spojení kněžství s celibátem odradí také leckterého mladého muže od úmyslu stát se knězem, když se mu zdá osamělý život osobně neúnosným.
Otcové koncilu udělali na cestě za uvolněním celibátu první krok. Obnovili funkci jáhnů – i ženatých – pro místa, kde to biskupové uznají za potřebné.
A domnívám se, že stále rostoucí nedostatek kněží povede církev k tomu, že bude souhlasit, aby i ženatí mužové mohli přijmout kněžské svěcení, jak je zvykem u východních křesťanů i u jiných křesťanských církví. (Poznámka vydavatele: Jde o soukromý názor autora. Mnozí jiní – včetně vydavatelů tohoto textu, rovněž kněží – si myslí pravý opak a jsou přesvědčení o nenahraditelné duchovní i praktické hodnotě celibátu.)
Koneckonců není podstatné, v kterém stavu kdo je, ale vše záleží na tom, zda jej dobře zastává, zda má potřebnou lásku a dobrou vůli.
Své krize má každý stav – manželé se někdy rozejdou, kněz požádá o zproštění od závazku celibátu a ožení se. Není nic snadnějšího, než je odsoudit a pohoršit se nad nimi. Zapomenout, že člověk v krizi potřebuje víc pozornosti, lásky a pomoci od okolí než ten, komu se daří dobře.
Žít sám ve světě není lehké. Podle Božího plánu tvoří celého člověka teprve dva, muž a žena, dva, kteří se doplňují. Osamocenému hrozí ustrnutí, sobectví, hrozí mu podivínství a různá vybočení, protože nemá přirozený korektiv v partnerovi. Je to tak časté, že v běžné představě slovo starý mládenec, stará panna, nese v sobě nádech směšnosti, podivínství.
Je jen jeden způsob, jak žít sám a nezpodivínštět, jak žít plný život. Je v podstatě stejný jako v manželství: milovat a být milován.
Běžte se podívat do ústavů chorých dětí – uvidíte tam sestřičky ověšené hroznem dětí, které se tahají o právo sedět jim na klíně, držet se jich aspoň za malíček. Ty sestřičky jsou svobodné, ale staré panny nejsou a nebudou: mají rády a jsou milovány.
Poznal jsem jednu svobodnou ženu – tenkrát už stařenku s věčným úsměvem – „mámu“ 36 dětí, sirotků, kterým byla kmotrou, zákonným poručníkem, milovanou tetou, mámou. Chtěla se vdát, ale snoubenec jí před svatbou umřel, do jiného muže už se zamilovat nedovedla. Dovedla však vyvinout neuvěřitelnou energii, aby svým „dětem“ udělala radost, sehnala potřebné, našla zaměstnání, dohlédla, jak se jim v něm vede, střežila jejich známosti, zorganizovala svatbu, dávala lízátka vnoučatům a napomenutí vzpurným zeťům.
Znám také jinou ženu. Nevynikala nějak zvlášť krásou. Místo slz a sebelitování nebo křečovitého lovení ženicha se rozhodla jít do tábora těch svobodných, kteří cení duševní kvality více než tělesné.
Vystudovala obchodní školu, pak pedagogiku na vysoké škole a přihlásila se jako farní pomocnice. Když jsem ji poznal, byla v té farnosti už sedmnáct let. A pan farář mi o ní říkal, že vydá za půldruha kaplana: celou farní agendu a účetnictví zvládá hravě a odborně. S dětmi v nižších třídách to umí líp než kaplan. Farní mládež ji má ráda jako druhou mámu. A teď si vyžádala dovolení od biskupa a při návštěvách nemocných jim donáší i svaté přijímání. Ta také není a nebude starou pannou: má ráda a je milována.
Podle statistik se dnes 95 % lidí žení a vdává. Nehleďme však na ty, kteří zůstali svobodnými, jako na nějak vadné. Respektujme jejich důvody, nepochybně dost závažné, i když je neznáme.
Obojí způsob života je stejně úctyhodný, stejně dobrý, ať je naplněn otcovstvím tělesným nebo duchovním – mateřskou láskou k dětem pokrevným nebo ke všem dětem Božím. Ubohý je jen život sobecký, prázdný a tak uboze lze žít i v manželství.
Každého vede Bůh jinou cestou. Prosme, abychom uměli dobře žít v tom stavu, ke kterému nás Bůh volá. Abychom uměli vidět kladné hodnoty stavu, který si zvolíme a nešilhali po tom, že v tom druhém stavu je to snad lehčí.
Přátelé, mějme dost velkorysosti – chtějme pro sebe to nejlepší: jeden život máme, ať je naplněn co nejkrásněji. Když v manželství, pak opravdu jen v krásném. A když ne v manželství, pak v otcovství a mateřství duchovním, v apoštolátu.
Na to není třeba čekat, až naši biskupové oficiálně u nás zavedou jáhenský stav. To může každý už teď. Je tolik možností k apoštolátu v každém farním společenství.
Prosme Boha, abychom uměli naplnit svůj život službou a láskou. Pak bude veliký, ať u svobodného nebo ženatého.
V nebi nebude žádná víra – protože budeme všechno vědět.
V nebi nebude žádná naděje – protože všechno bude přítomnost.
V nebi však bude dál láska – protože Bůh je láska.

22. ABY SE SAZENICE UJALA

Chceme se dnes naposled zamyslet nad tím, jak vzniká dobré manželství a co dělat, aby se sazenice ujala. Pokusím se to objasnit srovnáním s kněžstvím, s druhou stavovskou svátostí.
Hlásil se student ke studiu bohosloví. Vstoupil do kněžského semináře, ale po několika měsících přišel za rektorem: „Pobyt v semináři mi nevyhovuje, cítím se zbytečně spoután domácím řádem, mám rád svobodu. Budu studovat dál, knězem být chci, ale budu bydlet doma a dojíždět na přednášky – jako studenti na jiných školách.“ A rektor mu řekl, že dálkově sice studovat teologii možno je, ale ne pro ty, kdo chtějí být kněžími. Ke kněžství je potřebí nejen vědění, znalostí, ale i výchovy, získání návyku podle víry žít. A ke zformování pevné a hotové osobnosti je nezbytné těch pět let seminární výchovy, život v semináři.
Manželství je také celoživotní povolání. Je podobně jako kněžství obětování se pro jiného, pro jiné. Kněz se musí umět cele dát farní rodině, manžel své rodině. Obojí si žádá vychovaného, zralého člověka. Kandidát kněžství dostane pětiletou soustředěnou průpravu. A jakou průpravu má většina snoubenců? Téměř žádnou. Možná, že jednou budou zřízeny i manželské semináře po vzoru kněžských, ale to snad až pro příští generace. Vám jsem se snažil povědět to nejnutnější:
– že v malém chlapečkovi se už formuje budoucí manžel, když si zvyká na pořádek ve svých věcech;
– že v dívence se formuje budoucí manželka, když se naučí brát práci v domácnosti jako samozřejmost, ne jako nudu z donucení;
– že mladý chlapec si tím, jak se chová k sestře a mamince, vytváří návyk, jak se bude chovat i k manželce;
– že mladá dívka v sobě formuje kvalitní manželku, když se učí dosáhnout na sourozencích a rodičích toho, co chce, úsměvem a roztomilostí místo fňukáním;
– že dívky i chlapci musí umět ovládat své nálady, poručit si;
– že mají mít přiměřenou odbornost ve svém povolání, aby měli potřebnou sebejistotu a netrpěli méněcenností;
– že mají mít náboženské vědomosti přiměřené své inteligenci;
– že mají znát umění modlitby a základy duchovního života.
Musí vědět, že zamilovanost do někoho ještě nedává jistotu, že je to ten pravý partner do manželství.
Musí vědět, že jejich známost má trvat tak dlouho, dokud se oba navzájem dobře nepoznají, dokud se společným sebevýchovným úsilím nezbaví nežádoucích zlozvyků a chyb.
A konečně, když už se berou, musí si být vědomi, že svatbou zasadili teprve sazenici manželského života, že je to teprve zárodek manželské lásky. Aby se ta sazenice ujala, zakořenila, vyrostla, aby se zárodek normálně vyvinul, aby mu narostly nožičky a ručičky, to stojí velké společné úsilí, především v prvním roce manželství.
Když tancuješ sám, můžeš poskakovat; jak chceš. Když ses rozhodl tančit životem ve dvou, musíte svoje kroky navzájem přizpůsobovat, sladit. Musíte počítat s tím, že na začátku si občas šlápnete na nohu a nelekat se toho. Při troše trpělivosti to nakonec půjde dobře.
Snášenlivost a trpělivost je tedy prvním nutným kusem výbavy mladého páru.
Druhým kusem výbavy by měla být, jak to říkávám snoubencům., rodinná vrba, u které se mohou vymluvit. Seznamte se blíže s knězem, nejlépe hned s tím, kterého si vyberete, aby vás připravil do manželství a oddal. Na toho se obracejte, když je vám něco nejasné, když dojde k rozporu, který sami nedovedete vyřešit.
Proto kněz žije bez vlastní rodiny, aby na vás měl vždy čas. Proto musel léta odborně studovat, aby se vyznal v člověku jako hodinář v hodinkách, aby uměl najít závady a ukázat, jak je odstranit. Proto se naučil profesionální mlčenlivosti, aby každý mohl před ním bez obav sundat společenskou masku a prohovořit otevřeně i zcela intimní věci, které se jinak na veřejnost nevynášejí.
Kde takový živý kontakt s knězem přestal, musí společnost zřizovat náhradní zařízení, linky důvěry, manželské poradny.
Dobře je na tom takový pár novomanželů, u nichž k vybavení domácnosti rodinná vrba patří: kněz, důvěrník, rádce. Nelitujte námahy, abyste si takový vztah vytvořili.
Třetí základní část výbavy by mohla být společně přijatá a odsouhlasená zásada: budu se k tobě chovat tak, jak chci, aby ses ty choval – chovala – ke mně. Chci být spokojený, proto vynaložím vše, abys byla spokojená ty. Chci se mít dobře, proto budu usilovat, aby tobě bylo dobře se mnou. Chci, aby ses mi obětovala, proto se já obětuji pro tebe a tobě.
Není nic většího a krásnějšího než velká a trvalá láska, říkají jedni.
Není nic pošetilejšího než v takovou lásku uvěřit, říkají druzí. Ale tato pošetilost dvou, kteří se milují, kteří si uvěří, je přesto to nejkrásnější a nejbezpečnější na tomto světě, protože je v Božím řádu. Je to základ lidské společnosti. Bez toho by nebylo rodin, bez rodin by nebylo společenství.
Je to pošetilost a odvaha stejná jako rozhodnutí mladého muže ke kněžství, jako je Kristova pošetilost kříže. Manželství je také oběť, obět jednoho druhému, spolu dětem, všech Bohu.
Znamením této smlouvy ať je manželům kříž, rodinný kříž, který si společně pořídí, společně zavěsí na čestné místo v bytě. Je to nejvýmluvnější symbol, stálé viditelné znamení, že manželé jsou připraveni obětovat se jeden pro druhého, nést spolu dobré i zlé.
Konali jsme tuto průpravu na dobrá manželství při májových pobožnostech, zasvěcených Panně Marii. Dnes je májová poslední, svátek Panny Marie Královny. Pod její ochranu svěříme všechna manželství naší farnosti: ta už existující i ta teprve vznikající.
Pod ochranu Tvou se utíkáme…

Ladislav Simajchl (4. června 1922, Horní Hamry – 5. července 2010, Nové Město na Moravě) byl český římskokatolický kněz, kazatel, spisovatel a editor Společného kancionálu českých a moravských diecézí.

Vystudoval gymnázium v Německém Brodě (nynějším Havlíčkově Brodě) a po maturitě v roce 1941 vstoupil do brněnského kněžského semináře. V letech 1942 až 1945 byl totálně nasazen v Rakousku (nedaleko koncentračního tábora Mauthausen), kde pracoval na stavbě kanalizace a později jako tlumočník v nemocnici a kde se setkal mimo jiné s Janem Skácelem. Po osvobození dokončil studium teologie a 5. července 1948 přijal v Brně kněžské svěcení.

Jako duchovní působil nejprve v Kloboukách u Brna (do roku 1951 jako kaplan) a od roku 1967 v Brně-Králově Poli. Po nástupu normalizace ho Státní bezpečnost několikrát vyslýchala a následně byl v roce 1973 přeložen do Panských Dubenek. Od roku 1981 byl duchovním správcem ve Fryšavě pod Žákovou horou, kde zůstal bydlet i po svém odchodu do důchodu v roce 2000. V roce 1992 mu papež Jan Pavel II. udělil titul Kaplan Jeho Svatosti s právem užívat titul „monsignor“.

Zdroj – wikipedie.cz

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Back to Top
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x